Můj milý dědo Slavko, zase jsem tady, s tebou v myšlenkách.
Novotám a technickým vymoženostem jsem se často tvrdošíjně bránila, ale pokaždé mě to přece jen „převálcovalo”, a nakonec jsem se vzdala.
Minule jsem psala o cestovní horečce a o tom, jak ráda cestuji.
„Hodnotu okamžiku nepoznáte, dokud se z něj nestane vzpomínka.”
Asi bych nikdy nemohla žít na Aljašce nebo ve skandinávských zemích.
Občas se ocitnu mezi neznámými lidmi. Nejčastěji to je někde v čekárně Domu zdraví nebo v nemocnici.
Stejně jako si pejsek zaslouží pamlsek, když splní nějaký úkol, i my si všechno v životě musíme zasloužit.
Léto je už skoro za námi a určitě budou mnozí vzpomínat na chvilky odpočinku a na dovolenou, kterou si užil každý podle svých nejlepších představ a možností. Už od poloviny srpna se děti školou povinné a také jejich rodiče připravují
Aby nedošlo k omylu – nepleťte si mou následující úvahu s námitkou proti bontonu.
Kdo bude psát úvodník a o čem? – Alen o odpočinku. To je už týdny, ba i měsíce napsáno v rozpisu na příští číslo Jednoty. Někdo mě zřejmě považuje za dostatečně kvalifikovaného, abych napsal několik smysluplných vět na toto téma.