A už je to tady! Posvícení! Víme, co to je a těšíme se na to… slepičí polévka s knedlíčky, která by vzbudila i mrtvého, pečenice do zlatočervena pečená s křupavou kůžičkou a koláče. Ani si na to nesmím vzpomenout, hned
Bez vody prý člověk vydrží dva až tři dny, bez spánku osm až deset a bez jídla více než měsíc. Já jsem bez tance vydržela rok a půl… i tak jsem svůj půst několikrát porušila, ale dál už to nevydržím.
Pokud mám psát o prvním dni ve škole, tak to bude teď, anebo nikdy. Přitom to nebude vzpomínka na můj první den v České základní škole Jana Amose Komenského, poněvadž se tato událost stala v minulém století, ba i tisíciletí.
Nový školní rok už je zase tady. Říkám „zase tady” proto, že v mé hlavě ten minulý skončil asi před dvěma týdny. A protože skončil před dvěma týdny, je normální, že jsem ještě nestačila nic připravit na nový školní rok.
Z okna naší kuchyně se ráda dívám ven na krásné vysoké stromy. Stojí tu přes padesát let. Vysoké, elegantní břízy a mohutné borovice s doširoka rozloženými větvemi.
Hudba je každodenní součástí našich životů, zlepšuje je a zpestřuje.
Naše krásné město Daruvar, městečko, ve kterém se všichni znají a pomáhají si, mají se rádi.
Je červenec, jsou velká vedra a podle doporučení lékařů by se nemělo vycházet na slunce. Řekla bych, že na venkově platí jiná pravidla a tohoto se nedrží skoro nikdo.
Konec školního roku je vždy mimořádné období, ale když je to navíc konec základní školy, je to ještě mimořádnější. Končí období dětství a začíná bouřlivé období dospělosti. Je to ohromný stres, jak pro osmáky, tak i pro rodiče. Nastává loučení
To musí být určitě tím létem. Nechce se mi psát tento úvodník a přemýšlím o důvodech… spíše si v hlavě probírám všechny možné i nemožné výmluvy, jak tento slíbený text hlavní redaktorce nedodat. Místo toho si sednu na sluníčko a nechám