Autor teksta: Alen Janota
Tak zase do školy, ale v nové roli
Pokud mám psát o prvním dni ve škole, tak to bude teď, anebo nikdy. Přitom to nebude vzpomínka na můj první den v České základní škole Jana Amose Komenského, poněvadž se tato událost stala v minulém století, ba i tisíciletí. Příchod nového školního roku pro mne znamenal nástup do stejné školy, ale v jiné roli, v roli hrdého tatínka jednoho z devatenácti prvňáčků.
Svou nedlouhou novinářskou kariéru jsem začal právě článkem o tatínkovi na mateřské dovolené. A právě když moje novinářská kariéra odstartovala, začal náš Matýsek docházet do mateřské školy. Od té doby společně děláme háčky u každého z milníku v životě člověka. Nyní nastal čas na opravdu velkou změnu – brašnu na záda a hledat nový druhý domov.
Když už se zmiňuji o své nedlouhé novinářské kariéře, byla přeci jen dostatečně dlouhá, abych se několikrát vyskytl ve školce nebo škole v roli reportéra. A musím dodat, že jsou to pro mě doopravdy nejmilejší úkoly. Děti nás vždy dovedou něčím překvapit a v jejich společnosti nikdy není nouze o pozitivní energii. Zvlášť dojemné pro mne byly besídky, kterými se děti loučily se školkou. Vždy jsem jen stěží zadržoval slzy, přestože v loučící se skupině mé dítě ani nebylo. Už tehdy jsem se obával okamžiku, kdy bude mít rozlučku náš Matýsek. V letošním červnu jsem k této události přistoupil statečně, ale podle předpokladu jsem se na besídku díval se zaslzeným pohledem.
Když jsem se při těchto besídkách rozhlédl kolem sebe, viděl jsem spoustu známých tváří. Stejné místo, stejná událost, ale už nejsme účastníci programu, ale hrdí diváci. Není to tak dávno, kdy jsme na tom samém jevišti v námořnických tričkách v kole točili obručemi my. Není to tak dávno, kdy jsme se snažili dostat co nejblíž k mikrofonu, když přišla řada na naši recitaci. Není to tak dávno… Než si člověk uvědomí, že toto „není to tak dávno” je časový úsek dlouhý asi třicet let, uběhne značná část života.
A na co budu zvlášť vzpomínat, když jde o první den školní docházky mého syna? Obávám se, že pokud to nezapíšu, vzpomínky rychle vyblednou. Možná na to, že po asi třech měsících, kdy nespadla téměř ani kapka, právě v to pondělí ráno začalo pršet? Nevadí, déšť alespoň schoval několik slz, které mi zase utekly. Nebo na to, že brašna plná nových učebnic svojí tíhou Matýska málem na schodech převrhla na záda? Anebo na to, že měl i druhý den v brašně nejspíš přebytek učebnic, poněvadž se hrdý tatínek prvního dne díval na synáčka ve školní lavici a vůbec nedával pozor na slova učitelky, když mluvila o tom, které učebnice a sešity si s sebou děti mají vzít příští den? Nebo na společnou fotografii Matýska s bratranci Adamem a Filipem při prvním setkání ve školní hale? Vzpomínky jsou ještě svěží a každý z okamžiků byl něčím zvláštní.
Pro mne však bylo nejdůležitější to, že jsme tento nelehký úkol zdolali spolu. Škola volá a zavolala si také nás. A když už nás zavolala, tak ať si nás má. My se nových výzev nebojíme, alespoň ta mladší polovička naší dvojice.
Opet u školu, ali u novoj ulozi
Ako moram pisati o prvom danu u školi, onda će to biti sad ili nikad. No to neće biti sjećanje na moj prvi dan u Češkoj osnovnoj školi Jana Amosa Komenskog, budući da se taj događaj dogodio u prošlom stoljeću, pa i tisućljeću. Početak nove školske godine za mene je značio dolazak u istu školu, ali u drugoj ulozi, u ulozi ponosnog tate jednog od 19 prvašića.
Svoju kratku novinarsku karijeru počeo sam upravo člankom o tati na porodiljom dopustu. I upravo kad je moja novinarska karijera počela, naš Matýsek je počeo ići u vrtić. Od tog vremena zajedno stavljamo kvačice kraj svakog međaša u životu čovjeka. Sada je došlo vrijeme za zbilja veliku promjenu – torbu za leđa i tražiti novi drugi dom.
Kad već spominjem svoju ne baš dugu novinarsku karijeru, ona je ipak bila dovoljno duga da sam se nekoliko puta našao u vrtiću ili školi u ulozi reportera. I moram dodati, to su za mene uistinu nadraži zadaci. Djeca nas uvijek uspiju nečim iznenaditi i u njihovom društvu nikad ne nedostaje pozitivne energije. Posebno dojmljive bile su mi priredbe kojima su se djeca opraštala od škole. Uvijek sam s mukom zadržavao suze, iako u skupini koja se opraštala nije bilo moje dijete. Već tada sam se bojao trenutka kad će se opraštati naš Matýsek. U lipnju sam tom događaju pristupio hrabro, ali prema očekivanjima, priredbu sam gledao suznim pogledom.
Kad sam na tim priredbama pogledao oko sebe, vidio sam puno poznatih lica. Isto mjesto, isti događaj, ali više nismo sudionici programa, nego ponosni gledatelji. Nije bilo toliko davno kad smo na toj istoj pozornici u mornarskim majicama mi u kolu vrtili obruče. Nije bilo toliko davno kad smo se trudili doći što bliže mikrofonu kad bi došao red na našu recitaciju. Nije bilo toliko davno… Prije nego si čovjek posvijesti da to “nije bilo toliko davno” je vremensko razdoblje od tridesetak godina, proleti značajan dio života.
A čega ću se posebno sjećati kad se radi o prvom dolasku u školu mog sina? Bojim se da ako to ne zapišem da će uspomene brzo izblijediti. Možda toga da je nakon tri mjeseca, kad nije pala gotovo niti kap, upravo taj ponedjeljak ujutro počelo kišiti? Ne smeta, kiša je barem sakrila nekoliko suza koje su mi opet pobjegle. Ili toga da je torba punj novih udžbenika svojom težinom Matýseka na stepenicama skoro prevrnula na leđa? Ili toga da je i drugi dan u torbi imao previše udžbenika jer je ponosni tata prvi dan gledao svog sinčića u školskoj klupi i uopće nije pazio na riječi učiteljice kad je govorila o tome koje udžbenike i bilježnice djeca moraju ponijeti idući dan? Ili zajedničke fotografije Matýseka s bratićima Adamom i Filipom prigodom prvog susreta u školskoj dvorani? Uspomene su još svježe i svaki od trenutaka bio je po nečem poseban.
Za mene je ipak najvažnije bilo to da smo ovu ne baš laku zadaću obavili zajedno. Škola zove i pozvala je i nas. A kad nas je već pozvala, neka nas ima. Mi se novih izazova ne bojimo, barem ova mlađa polovica našeg dvojca.
