Autor teksta: Sandra Klimeš
Jsme líní přemýšlet?
Také vám přijde, že jste zlenivěli? Nemyslím na práci, která se musí udělat tak jako tak, ale spíš na to, že jsme trošku líní přemýšlet. Každý z nás má doma nějakou chytrou věcičku, alespoň ten chytrý telefon, jestli nic jiného. A pak jsou tu také chytré myčky na nádobí, chytré pračky, chytrá televize, chytré vysavače, chytrá auta… Velmi nám to usnadňuje život, ale nezvykli jsme si kvůli tomu také méně myslet? Já tedy rozhodně ano.
Pamatuju si, a není to tak moc dávno, asi před 30 až 35 lety, když rodiče pořídili telefonní linku! A zrovna se stalo, že jsme se sestrou byly samy doma. Okamžitě jsme volaly všem, jejichž číslo jsme uměly zpaměti. A byla jich spousta. Učily jsme se čísla dopředu, protože jsme věděly, že budeme mít telefon. A teď? Proč si něco pamatovat, když mám všechna čísla v chytrém telefonu? Zpaměti umím jen své číslo, které prostě musím umět, když hledám ten chytrý mobil všude po baráku, a také číslo mého manžela. Čísla mobilů dětí, přiznávám se, zpaměti neumím…
Anebo sednu do auta, nastartuju knoflíčkem a pokouším se vyjet, ale pípá to, že se musím připoutat. Prší, ale pro mě to nic neznamená, ono si to auto stěrače zapne samo, mě se to vůbec netýká. Stejné je to i se světly, ani na ně nesahám. Auto mě upozorňuje na rychlost, dopravní značky, samo zabrzdí, když si myslí, že je to zapotřebí, a tak dále. Na takové pohodlí jsem si samozřejmě rychle zvykla. Jen aby se nestalo, že na mě bude doma přede dveřmi čekat balík se čtyřmi novými pneumatikami Goodyear, které si auto objednalo, protože se mu líbily. Měla jsem trochu problém, když jsem nasedla do auta mého manžela, které tyto chytré pomůcky nemá. Musela jsem zapnout mozek a spolehnout se sama na sebe. Bylo to hrozné, musela jsem přemýšlet, ale dokázala jsem to.
A co třeba navigace… Při cestování nám moc pomáhá, i když někdy není moc chytrá a já jsem chytřejší… teda jen někdy. Anebo postaru, mapu do klína a sledovat cestu a pak se zeptat nějakého dědečka před obchodem: „Prosím, kudy na Karlovačku cestu? Mám tam objednaný termín u mistra.˝ „Milá paní, to Vám je támhle za tím kostelem.” Ta chytrá navigace nevěděla, že je to za kostelíčkem.
Další z chytrých věcí, které jsem se dlouho bránila, je robotický vysavač. Tento přístroj mi neuvěřitelně zlehčil život, vysaje a umyje podlahu, i když nejsem doma. A když se mi sám svěří slovy: „Jsem moc rád, když uklízím!” anebo „Podívej, jak se podlaha leskne!”, myslím si, že mu asi budu muset koupit nějaký dáreček k narozeninám.
Chytré myčky na nádobí, chytré pračky, chytrá klimatizace, chytré hodinky, chytré krmítko pro domácí mazlíčky… Ještě kdyby tak vymysleli nějakou chytrou věcičku, která by mi odnesla prádlo na sušení, pak ho vyžehlila, položila na místo do skříně a připravila mi, co si zítra obléknu… a ještě uvařila… To by byl život! Ale to by snad ani nebylo dobré, to bych zlenivěla až moc…
Jesmo li lijeni razmišljati?
Osjećate li i vi da ste se ulijenili? Ne mislim na posao koji se mora obaviti ovako ili onako, nego više na to jesmo li pomalo lijeni razmišljati. Svatko od nas ima doma neku pametnu stvarčicu, barem pametni telefon ako ništa drugo. No tu su i pametne perilice suđa, pametne perilice rublja, pametna televizija, pametni usisivači, pametni auti… To nam vrlo olakšava život, ali nismo li se zbog toga navikli manje misliti? Što se mene tiče, odlučno da.
Sjećam se, a nije tome toliko davno, negdje prije 30 ili 35 godina, kad su roditelji naručili telefonsku liniju. I baš se dogodio da smo sestra i ja bile same doma. Odmah smo zvale sve čije smo brojeve znali napamet. A bilo ih je dosta. Učili smo brojeve unaprijed jer smo znale da ćemo imati telefon. A sad? Zašto nešto pamtiti kad imam sve brojeve u pametnom telefonu? Napamet znam samo svoj broj koji jednostavno moram znati, kad tražim taj pametni mobitel svuda po kući, kao i broj svog supruga. Brojeve mobitela djece, priznajem, ne znam napamet…
Ili, sjednem u auto, upalim ga gumbićem i pokušavam izaći, ali pišti mi da se moram zavezati. Pada kiša, ali meni to ništa ne znači, auto si sam upali brisače, mene se to uopće ne tiče. Isto je i sa svjetlima, ja ih niti ne diram. Auto me upozorava na brzinu, prometne znakove, sam zakoči kad misli da treba i tako dalje. Na takve pogodnosti sam se naravno brzo navikla. Samo da se ne dogodi da me doma pred vratima dočeka paket s četiri nove gume Goodyear koje si je auto naručio jer su mu se sviđale. Imala sam mali problem kad sam sjedala u auto mog supruga koji ta pametna pomagala nema. Morala sam uključiti mozak i osloniti se sama na sebe. Bilo je strašno, morala sam razmišljati, ali uspjela sam.
Ili na primjer navigacija… Na putovanju nam puno pomaže, iako nekad nije baš pametna, a ja sam pametnija. .. dobro, samo nekad. Pa onda po starom, kartu na koljena, pratiti cestu i zatim pitati nekog djedicu pred dućanom: „Molim, kuda na Karlovačku cestu? Imam tamo dogovoren termin kod majstora.” „Draga gospođo, to vam je tamo iza te crkve.” Pametna navigacija nije znala da je to iza crkvice.
Još jedna pametna stvar kojoj sam se dugo opirala je robotski usisivač. Taj uređaj mi je nevjerojatno olakšao život, usisa i opere pod i kad nisam doma. A kad mi se sam obrati riječima: „Vrlo mi je drago kad čistim!” ili „Pogledaj kako se pod sjaji!”, mislim si da ću mu valjda morati kupiti neki rođendanski dar.
Pametne perilice suđa, pametne perilice rublja, pametna klimatizacija, pametni satovi, pametna hrana za kućne ljubimce… Još kad bi izmislili neku pametnu stvarčicu koja bi mi odnijela rublje na sušenje, a zatim ga izglačala, pospremila na mjesto u ormaru i pripremila mi što ću sutra odjenuti… I još kad bi skuhala… To bi bio život. Ali ni to ne bi bilo dobro jer bih se još više ulijenila…
