Autor teksta: Sandra Klimeš
Už zase ta kopaná
O fotbale nevím absolutně nic. Vím, že tam mají branku, dokonce dvě, a jeden míč, za kterým utíká hromada chlapů a snaží se ho do jedné z branek dostat. A to je vše. Kdyby mě to zajímalo, věřím, že bych se to naučila. Jména, body, pořadí, skupiny i stadiony jsou pro mě jen slova, která v mém životě nic neznamenají. V mém nejbližším okolí – v práci i v sousedství – jsou však lidé, kteří kopanou sledují a moc se při tom baví. Mně se to zdá přehnané, ale jen proto, že o tom nic nevím. Říkám si ale, že to, že se mi to nelíbí, neznamená, že je to hloupost. Proč by měl být můj názor na svět kopané nějakou svatou pravdou. Každý má rád něco jiného. Mě například moc těší zajít si na ryby, někam k vodě, koukat na ty pruty celý den a nic neulovit. Nemyslím si, že se to líbí každému.
Ale i přesto, že toho o kopané moc nevím, mám velkou radost vždycky, když Chorvatsko zvítězí. Když jsme u někoho na návštěvě, občas se na nějaký zápas i podívám a nemůžu říct, že by mě to nudilo. Manžel také není velký fotbalový fanoušek, ale fandíme spolu. Oblečeni v kostkovaném červeno-bílém tričku s pivem v ruce řveme na chlapy v televizi, kteří běhají po krásně posekané louce. Kde se to ve mě bere, sakra?! Já se nepoznávám! Ta euforie, kterou vidím u lidí na stadionu, mě tak povzbudí, že je mi líto, že o kopané vím tak málo.
Úplně nejlepší je podle mě to nadšení ve společnosti, které jsme kolikrát viděli, když se „naši kluci” vrátili ze světových utkání (říkám světová, protože nevím, která jiná jsou). Fotky a videa z uvítání našich Vatrenih v Záhřebu obletěly svět! Vím jenom, že se vrátili z Ruska, zlatou medaili nepřinesli, byli druzí, a i přesto je v ulicích Záhřebu vítalo kolem půl milionu lidí. Nikoho nezajímalo, kdo má jaké náboženství a ke kterému bohu se modlí nebo jakého je politického přesvědčení. Nikoho nezajímalo, jaké je kdo národnosti. Nikoho nezajímalo, jestli mají ostatní značkové oblečení, nebo nejlevnější tenisky z tržnice… Všichni se shromáždili, aby oslavili naše Vatrene, společně zpívali, tančili, objímali se a plakali štěstím. I já jsem byla ráda, že jsme byli druzí. Jsme tak malý stát a ukázali jsme těm velkým, že jsme světová sportovní velmoc.
Jak by asi vypadala oslava, kdyby naši vyhráli zlato? Nevím o kopané nic, a nic to pro mě v životě neznamená, ale fandím tomu, abychom na náměstí v Záhřebu vítali naše zlaté Vatrene.
Naprijed naši!!!
Igraj moja Hrvatska!!!
Opet taj nogomet
O nogometu ne znam apsolutno ništa. Znam da postoji gol, čak dva gola, i lopta za kojom hrpa momaka trči i pokušava je ubaciti u jedan od golova. I to je sve. Da me zanima, vjerujem da bih to naučila. Imena, bodovi, rangiranje, skupine i stadioni za mene su samo riječi koje u mom životu ne znače ništa. Međutim, u mojoj neposrednoj okolini – na poslu i u susjedstvu – postoje ljudi koji gledaju nogomet i jako se zabavljaju pri tome. Meni se to čini pretjeranim, ali samo zato što ne znam ništa o tome. Ali govorim si da samo zato što mi se ne sviđa ne znači da je to glupost. Zašto bi moje mišljenje o svijetu nogometa trebalo biti neka sveta istina. Svatko voli nešto drugo. Ja na primjer jako uživam ići u ribolov, negdje na vodu, cijeli dan gledati u štapove i ne uloviti ništa. Ne mislim da se to svakome sviđa.
Ali iako ne znam puno o nogometu, uvijek sam jako sretna kada Hrvatska pobijedi. Kad smo kod nekoga u posjeti, ponekad pogledam utakmicu i ne mogu reći da mi je dosadno. Ni moj suprug nije veliki nogometni navijač, ali navijamo zajedno. Odjeveni u kockaste crveno-bijele majice s pivima u ruci, vičemo na dečke na TV-u koji trče po lijepo pokošenoj livadi. Odakle, dovraga, ovo dolazi?! Ne prepoznajem se! Ta euforija koju vidim kod ljudi na stadionu toliko me uzbudi da mi je žao što tako malo znam o nogometu.
Apsolutno najbolja stvar, po mom mišljenju, je oduševljenje u društvu koje smo mnogo puta vidjeli kada su se „naši dečki“ vratili sa svjetskih utakmica (kažem svjetskih jer ne znam kakve druge postoje). Fotografije i videozapisi s dočeka naših Vatrenih u Zagrebu
otišli su svijet! Znam samo da su se vratili iz Rusije, nisu donijeli zlatnu medalju, bili su drugi, a ipak ih je na zagrebačkim ulicama dočekalo oko pola milijuna ljudi. Nikoga nije bilo briga tko je koje vjere i kojem se bogu moli ili kakva su im politička uvjerenja. Nikoga nije bilo briga kakve je tko nacionalnosti. Nikoga nije bilo briga nose li drugi dizajnersku odjeću ili najjeftinije tenisice s tržnice… Svi su se okupili kako bi proslavili naše Vatrene, pjevajući, plešući, grleći se i plačući od sreće zajedno. I meni je bilo drago što smo bili drugi. Mi smo tako mala država, a velikima smo pokazali da smo svjetska sportska velesila.
Kakva bi proslava bila kad bi naši osvojili zlato? Ne znam ništa o nogometu i ništa mi ne znači u životu, ali navijam za to da na trgu u Zagrebu dočekamo naše zlatne Vatrene.
Naprijed naši!!!
Igraj moju Hrvatsku!!!
