Autor teksta: Ana-Maria Štruml-Tuček

Člověk může odejít z vesnice, ale vesnice nikdy neodejde z člověka

Ivanovo Selo neboli Pémije je, jak mnozí vědí, nejstarší krajanská vesnice v Chorvatsku, kam se Češi přistěhovali již před dvěma sty lety. Miluji svoji vesnici a život někde jinde si nedokážu ani představit. Moje Pémije je místo, kde se cítím nejlépe, svobodná a šťastná. Dost jsem cestovala a lákalo mě poznat jiné kraje a teprve potom jsem si uvědomila, jaké obrovské štěstí je mít takové zázemí.
Vloni jsme v rámci Etno dne v Ivanově Sele uspořádali přednášku o tom, jak, kdy a proč se sem Češi přistěhovali a jak se zde žilo v minulosti. Akci jsme nazvali Setkání Pémijáků a domluvili jsme se, že by bylo dobré ji zopakovat. Tak se také stalo. V ten den do vesnice zavítalo mnoho lidí z široka daleka. Jsem ráda, když na akci přijde tolik lidí, baví se spolu a oslavují pouto s rodnou vsí. Zůstává v nich jiskra domova. Jsou to chvíle, kdy se na jednom místě scházejí lidé napříč generacemi, aby společně zavzpomínali na dětství, sdíleli své životní příběhy a prohloubili vztah k místu, kde vyrůstali. Vztah k Pémiji se vytvářel hodně dlouho – pramení z klidu, z přírody, okolí, a především z mezilidských vztahů.
Myslím si, že život na vesnici nám dává hluboký pocit zázemí a sounáležitosti, který člověk ve městě těžko hledá. Každý dům, kostel, škola, ba i starý strom vyprávějí svoje vlastní příběhy. Příběhy se při takových setkáních snadno vybavují – vzpomíná se na setkávání na návsi, u mlékárny, v parku, při oslavách… vzpomíná se na vůně lesa, sousedské povídání a život kdysi, který zde, jak mnozí říkají, byl hodně těžký, ale také krásný.
Vzpomínek je hodně a tato srdečná setkání rozzáří leckteré srdce. Navzájem se vítáme a vyjadřujeme radost ze společného setkání. Mluvíme o kulisách našeho dětství a dospívání, které nás formovaly do toho, čím jsme dnes. Mnohé vzpomínky jsou velice emotivní a neobejdou se bez slz v očích.
Děkuji všem, kteří na akci přišli a svou návštěvou ji podpořili, a také těm, kteří ji pomohli připravit. Práce bylo hodně a vesničané ji dělali dobrovolně, tak jako vždycky. Jsem hrdá na to, odkud pocházím. Jsem hrdá na lidi, kteří tu žijí, protože jejich laskavost a pracovitost pro mne z této vesnice dělají nejkrásnější místo na světě. Právě jim patří největší dík, protože udržují vesnici živou a také vyjadřují hrdost, že v Ivanově Sele žijí. Tady jsme doma.

Čovjek može otići iz sela, ali selo nikada ne odlazi iz čovjeka

Ivanovo Selo ili Pemija, kao što mnogi znaju, najstarije je češko selo u Hrvatskoj kamo su se Česi doselili još prije dvjesto godina. Volim svoje selo i ne mogu ni zamisliti život bilo gdje drugdje. Pemija je mjesto gdje se osjećam najbolje, slobodna i sretna. Mnogo sam putovala i privlačilo me istraživanje drugih krajeva, no tek sam kasnije shvatila kakav je golem blagoslov imati takav dom.

Lani smo u sklopu Etno dana u Ivanovom Selu organizirali predavanje o tome kako su se, kada i zašto Česi ovdje naselili te kako se ovdje živjelo u prošlosti. Događaj smo nazvali „Okupljanje Pemijaka” i složili se da bi ga bilo dobro ponoviti. Tako je i bilo. Toga je dana selo posjetilo mnoštvo ljudi iz raznih krajeva. Veseli me kad se toliko ljudi okupi na događaju, druži i slavi vezu sa svojim rodnim selom. U njima i dalje živi iskra zavičaja. To su trenuci u kojima se ljudi svih generacija okupljaju kako bi se prisjetili djetinjstva, podijelili svoje životne priče i produbili povezanost s mjestom u kojem su odrasli. Veza s Pemijom gradila se dugo; ona proizlazi iz mira, prirode, okolice i, prije svega, iz međuljudskih odnosa.

Mislim da nam život na selu pruža dubok osjećaj pripadnosti i zajedništva kakav čovjek u gradu teško nalazi. Svaka kuća, crkva, škola, pa čak i staro drvo, pričaju svoju priču. Ovakva nas okupljanja lako podsjećaju na te priče – na susrete na seoskom trgu, kod mljekare, u parku ili tijekom proslava; podsjeća na miris šume, na razgovore sa susjedima i na život kakav je nekad bio i koji je, kako mnogi kažu, bio vrlo težak, ali i lijep.

Toliko je uspomena, a ovi srdačni susreti griju srce. Pozdravljamo jedni druge i dijelimo radost zajedništva. Razgovaramo o okruženju našeg djetinjstva i odrastanju koje nas je oblikovalo u ljude kakvi smo danas. Mnoge od tih uspomena bude snažne emocije i često nam mame suze na oči.

Hvala svima koji su prisustvovali događaju i podržali ga, kao i onima koji su pomogli u njegovoj organizaciji. Posla je bilo puno, a mještani su sve odradili dobrovoljno, baš kao i uvijek. Ponosna sam na to od kuda dolazim. Ponosna sam na ljude koji ovdje žive jer svojom dobrotom i marljivošću ovo selo za mene čine najljepšim mjestom na svijetu. Upravo oni zaslužuju najveću zahvalu što održavaju selo živim i što izražavaju ponos na to da žive u Ivanovom Selu. Ovdje smo doma.