Autor teksta: Lidija Dujmenović

Láska, empatie a tolerance

Můj úvodník měl být o něčem docela jiném, ale to téma si nechám na jindy, protože jsem se o víkendu setkala s něčím, o čem budu přemýšlet ještě dlouho, dlouho. Jde o noc daruvarských kostelů.

Abychom si rozuměli, mám všechny svátosti, ale nejsem příkladem křesťana, který je každou neděli v kostele, vlastně do kostela chodím jenom příležitostně třeba na svatby, křty a podobně… Pamatuji si, jak tatínek vždy říkal, že je důležité žít křesťanským životem, být hodný ke každému, pomáhat, být tolerantní a empatický, a ne počítat kolikrát jsi byl na mši svaté. Modlit se a děkovat, ne jenom když něco potřebujeme a není nám dobře, ale jednoduše poděkovat za vše dobré, co nám Bůh dal. Jestli se na to podíváme z tohoto úhlu pohledu, můžu říct, že se v životě vždy snažím jednat podle desatera božích přikázání.

Toto odpoledne ve mně opravdu probudilo náboženské cítění. Pozorně jsem poslouchala všechno, o čem ve všech třech kostelech mluvili. Mluvilo se o výstavbě, o rekonstrukci, o historii, o etnologii… Podrobněji se o tom dozvíte v tomto čísle Jednoty, ale já vám povím, co jsem tam slyšela já. Tedy spíš, co jsem cítila…

Slyšela jsem, že máme pomáhat jeden druhému, že společenství a empatie jsou natolik silné, že obnovily rozpadající se kostel, překonaly všechny války, udržely rozmanitost národů a náboženství v našem malém Daruvaru. Maďaři, Češi, Chorvaté, Srbové, adventisté, křesťané, pravoslavní… Všichni společně se zasloužili o to, že dnes žijeme v evropském městě.

Slyšela jsem, že bez ohledu na to, který bůh je můj Bůh a který kostel je můj kostel, všude se můžu cítit příjemně, všude můžu hledat pomoc a všude budu vítána. Všude je cítit lásku, zvláštní klid a uspokojující mír. Bez ohledu na to, jestli jsem byla v budově s koulí a hvězdou na střeše, bohatým dřevěným ikonostasem, anebo v kostele, který měl kdysi uprostřed tři oltáře, cítila jsem se dobře, slavnostně a klidně.

„Miluj svého bližního.” Tato věta během večera zaznívala velmi často. Tak přemýšlím, proč je právě víra často základem válek a rozporů, nesnášenlivosti a konfliktů. Kromě víry je důležité mít také otevřené srdce a nedívat se na to, kterými dveřmi chodíme k oltáři.

Připomnělo mi to, že víra, ať už je jakákoliv, nám pomůže ve dnech, kdy nám nikdo jiný pomoct nemůže, je to pomocná ruka na vrcholu lidské bezmoci. Už nikdy neprojdu kolem kostela, aniž bych si vzpomněla na zážitek z tohoto víkendu a hlavně na to, jak jsem se cítila.

A nezapomeňte, poděkujte za krásný slunečný den, kdy vás nic nebolí ani fyzicky, ani duševně. Buďte tolerantní a empatičtí, a když můžete, pomozte.

Ljubav, empatija i tolerancija

Moj je uvodnik trebao biti o nečem potpuno drugačijem, ali tu ću temu ostaviti za drugi put jer sam se preko vikenda susrela s nečim o čemu ću razmišljati još dugo, dugo. Radi se o noći daruvarskih crkava.

Da se razumijemo, imam sve sakramente, no nisam primjer kršćanina koji je svake nedjelje u crkvi, zapravo u crkvu idem samo prigodno, primjerice na vjenčanja, krštenja i slično… Sjećam se kako je tata uvijek govorio da je važno živjeti kršćanskim životom, biti dobar prema svakome, pomagati, biti tolerantan i empatičan, a ne brojati koliko smo puta bili na svetoj misi. Moliti se i zahvaljivati ne samo kad nešto trebamo i kad nam nije dobro, nego jednostavno zahvaljivati za sve dobro što nam je Bog dao. Ako na to gledamo iz tog kuta, mogu reći da se u životu uvijek trudim ponašati prema deset Božjih zapovijedi.

Tog popodneva se u meni zbilja probudio vjerski osjećaj. Pozorno sam slušala sve o čemu su u tri crkve govorili. Govorilo se o izgradnji, rekonstrukciji, povijesti, etnologiji… Podrobnije ćete o tome doznati u ovom broju Jednote, ali reći ću vam što sam tamo čula ja. Odnosno bolje, što sam osjetila…

Čula sam da moramo pomagati jedan drugome, da su zajedništvo i empatija su dovoljno jaki da su obnovili crkvu koja se raspadala, prevladali sve ratove, zadržali različitost naroda i vjera u našem malom Daruvaru. Mađari, Česi, Hrvati, Srbi, adventisti, katolici, pravoslavni… Svi zajedno zaslužni su za to da danas živimo u europskom gradu.

Čula sam da se bez obzira na to koji bog je moj Bog i koja crkva je moja crkva svugdje mogu osjećati ugodno, svugdje mogu tražiti pomoć i svugdje ću biti dobrodošla. Svugdje se osjeća ljubav, poseban spokoj i zadovoljavajući mir. Bez obzira na to jesam li bila u zgradi s kuglom i zvijezdom na krovu, bogatim drvenim ikonostasom ili u crkvi koja je nekad u sredini imala tri oltara, osjećala sam se dobro, svečano i spokojno.

„Ljubi bližnjega svoga.” Ta se rečenica tijekom večeri čula vrlo često. I zato razmišljam zašto je upravo vjera često temelj ratova i sukoba, nesnošljivosti i konflikata. Osim vjere važno je imati i otvoreno srce i ne gledati na to kroz koja vrata idemo prema oltaru.

Podsjetilo me je to da nam vjera, kakva god bila, pomaže u danima kad nam nitko drugi ne može pomoći, da je ona ruka pomoćnica na vrhuncu ljudske bespomoćnosti. Više nikad neću proći pored crkve, a da se ne sjetim iskustva s ovog vikenda, a najviše toga kako sam se osjećala.

I ne zaboravite, zahvaljujte za lijep sunčan dan kad vas ništa ne boli ni fizički ni duševno. Budite tolerantni i empatični i pomozite kad možete.