Top
  >  UVODNIK / UVODNIK   >  Učitelé – naši druzí rodiče/Učitelji-naši drugi roditelji
Jirinkla300x300

Autor teksta: Jirina Horki

Učitelé – naši druzí rodiče

V celém světě se 5. října připomíná Mezinárodní den učitelů, který byl v roce 1994 vyhlášen organizací UNESCO. Minulý týden se den učitelů oslavil i v mnoha našich školách. Byla to příležitost poděkovat učitelům za veškerou péči, jak dříve o nás, tak dnes o naše děti. Učitel je vznešené povolání, avšak v poslední době mi připadá, že vinou různých nelogických zákonů a moderního pohledu na výchovu dětí, ztrácí na své autoritě.

Kdysi, v letech mého mládí, si rodiče i děti učitelů velmi vážili. Zvlášť na vesnicích, kde byli považováni za učené a moudré lidi a často byli nositeli veškerého kulturního a vlasteneckého života vesnice. Lidé se jich ptali na radu a vážili si jejich mínění. S veškerou důvěrou jim svěřovali výchovu svých dětí a slovo učitele bylo nezpochybnitelné. Ale i děti byly jiné. Přísnou výchovou, jak doma, tak ve škole, byly vedeny k pracovitosti, pomáhání dospělým, píli a poslušnosti. Stávali se z nich pak čestní lidé, kteří si vážili starších, byli jim nápomocní a svědomitě plnili své povinnosti.

Vzpomínám si na učitele, kteří ovlivnili mé dětství a mládí, a přestože většina z nich už není mezi námi, vždy pro mne byli a zůstanou lidmi, kteří si zaslouží moji náklonnost a respekt. Poněvadž jsme ve škole trávili celá dopoledne, považovali jsme učitele za své druhé rodiče, s nimiž jsme sdíleli své radosti a touhy a k nimž jsme přistupovali s veškerým respektem a důvěrou. Učitelé, a ještě více učitelky, to s námi také uměli. Čím hodnější k nám byli, tím více jsme je obdivovali a měli rádi. Nenapadalo nás se jim posmívat nebo jim vzdorovat. Jejich slovo bylo zákon. V tom nás podporovali i rodiče. Od těch svých jsem o učitelích nikdy neslyšela špatné slovo.

Často jsem učitelkám nosila do školy květiny nebo domácí ovoce z našeho sadu a byla jsem hrdá, když mi to pochválily. A ony si vážily každé maličkosti a dělaly nám radost svými vlídnými slovy. Byly k nám milé a láskyplné, a proto na ně vzpomínáme i dnes. Je to jejich dědictví, jejich pečeť, kterou do nás otiskly. Vštípily nám laskavost, úctu a dobromyslnost, které v dnešní době svět tak moc potřebuje.

Učitelji – naši drugi roditelji

U cijelom svijetu se 5. listopada obilježava međunarodni dan učitelja koji je 1994. proglasila organizacija UNESCO. Prošlog tjedna se dan učitelja slavio i u mnogim našim školama. Bila je to prilika zahvaliti učiteljima za svekoliku brigu, kako ranije o nama, tako danas o našoj djeci. Učitelj je plemenito zvanje, iako mi se u posljednje vrijeme čini da krivnjom raznih nelogičnih zakona i modernog pogleda na odgoj djece gubi na svom autoritetu.

Nekad, u godinama moje mladosti, i roditelji i djeca su vrlo poštovali učitelje. Posebno na selima gdje su ih smatrali za učene i mudre ljude te su često bili nositelji cjelokupnog kulturnog i domoljubnog života sela. Ljudi su ih pitali za savjet i cijenili su njihovo mišljenje. S punim povjerenjem su ih prepuštali odgoj svoje djece, a učiteljeva riječ bila je neupitna. No i djeca su bila drugačija. Strogim odgojem, kako kod kuće, tako i u školi, usmjeravani su da budu radišni, da pomažu odraslima, da budu marljivi i poslušni. I iz njih su nastajali časni ljudi koji su cijenili starije, bili im na pomoć, te savjesno obavljali svoje dužnosti.

Sjećam se učitelja koji su utjecali na moje djetinjstvo i mladost i iako većina njih više nije među nama, uvijek su za mene bili i ostat će ljudi koji zaslužuju moju naklonost i respekt. Budući da smo u školi provodili cijelo prijepodne, smatrali smo učitelje za svoje druge roditelje, s njima smo dijelili svoje radosti i želje i pristupali im s punim respektom i povjerenjem. A učitelji, i još više učiteljice, znali su s nama. Što su bili ljubazniji prema nama, tim smo ih više obožavali i voljeli. Nije nam padalo na pamet podsmjehivati im se ili im prkositi. Njihova riječ bila je zakon. U tome su nas podupirali i roditelji. Od svojih roditelja nikad nisam o učiteljima čula lošu riječ.

Često sam učiteljicama u školu nosila cvijeće ili domaće voće iz našeg vrta i bila sam ponosna kad bi me zbog toga pohvalile. A one su cijenile svaku sitnicu i činile nam radost svojim lijepim riječima. Bile su prema nama drage i pune ljubavi i zato ih se sjećamo i danas. To je njihova baština, njihov pečat koji su utisnule u nas. Ucijepile su nam ljubaznost, poštovanje i dobru volju koje u današnje vrijeme svijet tako jako treba.