Autor teksta: Alen Janota
Lev, nebo osel?
Kdo bude psát úvodník a o čem? – Alen o odpočinku. To je už týdny, ba i měsíce napsáno v rozpisu na příští číslo Jednoty. Někdo mě zřejmě považuje za dostatečně kvalifikovaného, abych napsal několik smysluplných vět na toto téma. Jsou tu ale dvě nevýhody. Dovolená je za mnou a už několik dní zase chodím do práce (kde se společně potíme v nesnesitelných vedrech), a přitom jsem zapomněl na to, že nějaká dovolená vůbec byla. Druhou nevýhodou je, že jsem tělem sice dorazil do práce, ale myšlenky mi zůstaly na nejkrásnějším místě na světě – na pobřeží Jadranu.
Jak přesně určit, kolik odpočinku člověk potřebuje, aby dobil baterky a vytrvale pokračoval v práci? Známé osobnosti z minulosti, jako třeba Albert Einstein, Thomas Alva Edison anebo Salvador Dalí, se dovtípili, že na obnovení kreativity stačí pouze krátké zdřímnutí. Přitom je ze snů měl probudit malý předmět (třeba lžička), který drželi v ruce. Ten vypadl, když usnuli, a jeho dopad na zem je okamžitě vzbudil. Mezi takové génie bohužel prozatím nepatřím, ale několikrát jsem si neplánovaně vyzkoušel jejich metodu, když jsem usnul na gauči v obyváku a z ruky mi vypadl dálkový ovladač na televizi. Bylo by také vhodné odpočinout si natolik, abyste se v nové sezoně vrátili do práce plní sil. Ale ten samý lev, jehož používáme jako symbol síly a odhodlanosti, denně odpočívá, respektive spí, až dvacet hodin.
„Tak co to bude, táto? Osel? Válka? Černý Petr? Nebo nějaká jiná karetní hra? Nebo půjdeme na pláž, kde tě namažu mokrým pískem, který z tebe potom budu umývat vodní pistolí? Budeme si házet míčem? Půjdeme k lodičkám lovit ryby? Už jsi rozpletl tu udičku, která se nám včera zašmodrchala?” To je jenom výběr z množství otázek, kterými mě můj syn Matýsek každodenně obšťastňoval hned od okamžiku, kdy jsme si konečně mezi nesčetným množstvím jiných turistů na pláži našli svůj koutek. Je vidět, že Matýsek má úplně jinou představu o odpočinku než já. A vzhledem k tomu, že je radost našich ratolestí na předních příčkách žebříčku našich každodenních priorit, už vytahuju karty z batohu.
Okamžiky, kdy jeho pozornost přeci odloudilo něco jiného, jsem využil k odpočinku podle svého vyzkoušeného receptu. Vnímat kouzlo moře a pobřeží všemi smysly. Odpolední slunce vytvořilo na hladině moře tisíce stříbrných jisker. Vrcholí crescendo písně cikád. Na správnou teplotu je ohřátá také vůně pryskyřice borovice, v jejímž stínu na zídce ležím. Jako Edison, Einstein a Dalí kdysi, cestuji do prostoru bezmyšlenkovitého vakua. Prostě dřímám.
„Táto, nechrápej!” volá na mě Matýsek. Lev byl předčasně probuzen. Idyla je pryč. Tak budu několikrát oslem. Vždyť ho to tolik baví.
Lav ili magarac
Tko će pisati uvodnik i o čemu? – Alen o odmoru. To je već tjednima pa i mjesecima napisano rasporedu za idući broj Jednote. Netko me očito smatra dovoljno kvalificiranim da bih napisao nekoliko smislenih rečenica o ovoj temi. No tu su i dva problema. Godišnji odmor je već iza mene i već nekoliko dana opet idem na posao (gdje se zajednički znojimo u nesnosnim vrućinama) i pritom sam zaboravio na to da je uopće bio neki odmor. Drugi problem je da sam tijelom doduše dolazio na posao, ali misli su mi ostale na najljepšem mjestu na svijetu – na obali Jadrana.
Kako točno odrediti koliko odmora čovjek treba da bi napunio baterije i ustrajno nastavio s radom? Poznate osobe iz prošlosti, kao što su Albert Einstein, Thomas Alva Edison ili Salvador Dali šalili su se da je za obnovu kreativnosti dovoljno samo kratko zadrijemati. Pritom ih je iz sna trebao probuditi mali predmet (na primjer žličica) koji su držali u ruci. Pao bi kad su zaspali, a pad na zemlju bi ih odmah probudio. Među takve genije na žalost zasad ne pripadam, ali nekoliko puta sam neplanirano isprobao njihovu metodu kad sam zaspao na kauču u dnevnoj sobi i iz ruke mi je pao daljinski upravljač od televizora. Bilo bi također poželjno da se odmorite toliko da biste se u novoj sezoni vratili na posao puni snage. Ali i sam lav, kojeg smatramo simbolom snage i odlučnosti, dnevno se odmara, odnosno spava, do dvadeset sati.
“No, što ćemo, tata? Magarca? Rat? Crnog Petra? Ili neku drugu kartašku igru? Ili idemo na plažu gdje ću te namazati vrućim pijeskom koji ću zatim s tebe prati pištoljem na vodu? Hoćemo se loptati? Idemo na brodice loviti ribe? Jesi li razmrsio tu udicu koja nam se jučer zapetljala? To je samo izbor iz mnoštva pitanja kojima me moj sin Matýsek svakodnevno usrećivao odmah od trenutka kad smo konačni među nebrojenim mnoštvom drugih turista našli na plaži svoj kutak. Vidi se da Matýsek ima potpuno drugu predodžbu o odmoru nego ja. A s obzirom na to da je radost naših mladica na gornjim prečkama ljestvica naših svakodnevnih prioriteta, već vadim karte iz ruksaka.
Trenutke kad je njegovu pozornost ipak privuklo nešto drugo iskoristio sam za odmor prema svom iskušanom receptu. Osjetiti čari mora i obale svim osjetilima. Popodnevno sunce stvorilo je na površini mora tisuće srebrnih iskri. Na vrhuncu je crescendo pjesme cvrčaka. Na pravu temperaturu je zagrijan i miris smole bora u čijoj sjeni ležim na zidiću. Kao Edison, Einstein i Dali nekad, putujem u prostor nedokučivog vakuuma. Naprosto drijemam.
„Tata, ne hrči”, govori mi Matýsek. Lav je bio prerano probuđen. Gotova je idila. Onda ću nekoliko puta biti magarac kad ga to toliko zabavlja.
