Autor teksta: Sandra Klimeš

O mrtvých jen dobře

Stejně jako si pejsek zaslouží pamlsek, když splní nějaký úkol, i my si všechno v životě musíme zasloužit. Výjimkou není ani respekt, o kterém psala kolegyně Jasmina v úvodníku v čísle 35. Já se zaměřím trošku dál do budoucna, tedy pro někoho blíž, pro někoho dál, záleží na tom, jak máme tu svíčku vysokou. Ale zkrátka, všichni jednoho dne skončíme o dva metry níž.

S roky přibývají i pohřby, na které chodím, a občas si uvědomím, že jsem v poslední době byla na více pohřbech než svatbách. Ale to je život, je to úplně normální a nejsem jediná, kdo si toho všímá. No, ale chtěla jsem poukázat na respekt k člověku, který zemřel. Napadá mě rčení „o mrtvých jen dobře”. A tady vyvstává moje otázka: Proboha, proč?

Byla jsem na jednom malém pohřbu, na kterém byli opravdu jen ti, kteří tam být museli. O zesnulém se četly chvalozpěvy, co všechno za života vykonal, a hasič, a obránce a všelicos. Znala jsem toho pána (čti dědka protivného) a celou jeho rodinu a moc dobře vím, co to bylo za člověka a jaký doopravdy byl – zlý na ženu, zlý na děti, zlý na vnuky. Přišla jsem domů a volám mamince, abychom si promluvily a probraly ten pohřeb. Povídám jí, jak bylo málo lidí, ale že jich přišlo ještě hodně vzhledem k tomu, jak zlý ten člověk byl. A máma mi podle zvyku, který stále nemůžu pochopit, řekla: „O mrtvých jen dobře.” Nemůžu pochopit proč. Proč se to říká? Jestli nebyl hodný za života, nadával a mlátil své blízké, proč by se o něm v den pohřbu najednou mělo říkat jen to dobré? O mrtvých jen dobře?! A proč? Čím si to zasloužil? Znamená to, že jestli zemřel, bude mu všechno odpuštěno? Je to spravedlivé k těm lidem, které celý život trápil? Myslím si, že by se o mrtvých, stejně jako o živých, mělo mluvit pravdivě. Ale nesmíme přitom zapomínat, že každá pravda má tři strany – moji, tvoji a pravdivou, a je na každém, ať se rozhodne sám.

Až jednoho dne – ale nebojte se, nemám to ještě v plánu – moje svíčka dohoří, vím jen, že nechci klasický pohřeb, žádné černé oblečení, žádný smutek, a chci nějaké pořádné muzikanty, aby mi zahráli „Imala majka ćeri tri”. A vůbec o mě nemusíte říkat jen to dobré. Říkejte si, co chcete, nepřijdu vás strašit. Možná…

O mrtvima samo dobro

Kao što pas zaslužuje poslasticu kada ispuni neki zadatak, tako i mi sve u životu moramo zaslužiti. Poštovanje nije iznimka, o čemu je moja kolegica Jasmina pisala u uvodniku u broju 35. Ja ciljam malo dalje u budućnost, za nekoga bližu, za nekoga daljnju, ovisi o tome koliko nam je visoka svijeća. Ali ukratko, svi ćemo jednog dana završiti dva metra niže.

Tijekom godina povećao se i broj sprovoda kojima prisustvujem i ponekad si posvijestim da sam u posljednje vrijeme bila na više sprovoda nego vjenčanja. Ali takav je život, to je sasvim normalno i nisam jedina koja to primjećuje. No htjela sam ukazati na poštovanje prema čovjeku koji je umro. Pada mi na pamet izreka „o mrtvima samo dobro”. I tu se postavlja moje pitanje: Zaboga, zašto?

Bila sam na jednom malom sprovodu gdje su stvarno bili samo oni koji su tamo morali biti. Čitali su hvalospjeve o pokojniku, o svemu što je učinio u životu, i kao vatrogasac, i kao branitelj, i svakakve stvari. Poznavala sam tog gospodina (čitaj: neugodnog starca) i cijelu njegovu obitelj, i vrlo dobro znam kakav je bio čovjek i kakav je zapravo bio – zao prema svojoj ženi, zao prema svojoj djeci, zao prema unucima. Došla sam kući i nazvala mamu da porazgovaramo i prokomentiramo sprovod. Rekla sam joj koliko je malo ljudi bilo, ali da ih je ipak bilo puno s obzirom na to koliko je čovjek bio zao. A mama mi je, prema običaju koji još uvijek ne mogu razumjeti, rekla: „O mrtvima samo dobro.”

Ne mogu shvatiti zašto. Zašto se to kaže? Ako nije bio dobar za života, grdeći i tukući svoje voljene, zašto bi se o njemu na dan sprovoda odjednom govorile samo dobre stvari? O mrtvima samo dobro?! A zašto? Čime je to zaslužio? Znači li to da će mu, jer je umro, sve biti oprošteno? Je li to pošteno prema ljudima koje je cijeli život mučio? Mislim da bi se o mrtvima, baš kao i o živima, trebalo govoriti istinito. Ali ne smijemo pritom zaboraviti da svaka istina ima tri strane – moju, tvoju i istinitu, i na svakome je da sam odluči.

Dok jednog dana – ali ne brinite, još to ne planiram – moja svijeća ne izgori, sve što znam jest da ne želim klasičan sprovod, nikakvu crnu odjeću, nikakvu žalost, i želim da mi neki dobri muzikanti odsviraju „Imala majka ćeri tri“. I uopće ne morate reći ništa dobro o meni. Recite što god želite, neću vas doći plašiti. Možda…