Autor teksta: Jasmina Voborski

Na Dušičky, když mi zase chybíš

Můj milý dědo Slavko,

zase jsem tady, s tebou v myšlenkách. Píšu ti tento dopis, protože mi chybíš – ne tak obyčejně, každodenně, ale hluboce, tiše, tak, jak chybí někdo, kdo byl součástí každého mého léta, každého rána, každého teplého čokolínka.

Pořád si pamatuji, jak jsi vstával za svítání, když i ptáci ještě přemýšleli, jestli vůbec vstát. Ty už připravený, s teplým mlékem a čokolínkem pro mě – vždycky mělo dokonalou hustotu, ani řídké, ani příliš husté. Říká se, že lásku nelze uvařit, ale ty jsi dokázal opak.

Naše procházky „jdeme na koňak” byly vlastně malé výpravy. Ty, strýc Matušek, můj druhý děda Vezmar a já – tvoje malá partnerka na koňak–sok. Ještě teď slyším, jak se směješ, když jsem vážně přiťukla svou krabičkou, jako bych byla dospělá. A když jsme došli k jezeru, věděla jsem, že na mě trpělivě počkáš, než se vyběhám na hřišti na minigolf, jako bys měl všechen čas světa. A vlastně jsi ho měl – pro mě jsi měl čas vždycky.

V deset hodin skončil „druhý koňak” a po něm následovala partie šachu, která nám vyplnila prázdno do dvanácti, kdy byl oběd. Všechno podle pořádku, podle tvého harmonogramu. Ach ano, šachy… Jak jsi jen předstíral, že prohráváš! Užíval sis můj triumf a já, jako pravá vnučka, jsem si užívala tvoji jemnou lest. Ale když jsem tě začala porážet doopravdy, tvoje hrdost byla větší než moje vítězství. To se mi líbilo nejvíc – to tvoje tiché uspokojení, skryté v pohledu, který říkal: „Dobře, malá, teď jsi mě opravdu přehrála.” Jen abys věděl, tvé šachy jsou opečovávané v mé vitríně a nejsou zapomenuté. Teď na tvé šachovnici porážím svého manžela.

Víš, která scéna se mi nejčastěji vrací? Ta noční. Když jsi v jednu ráno vstal jen proto, abys zkontroloval, jestli jsem přikrytá. Nemusel jsi to dělat, a přesto neuplynula jediná noc, abys to neudělal – protože takový jsi byl. Člověk rutiny, ale i člověk srdce. Tvoje malá gesta byla mým největším pocitem bezpečí.

Teď, když už nemám ani tebe, ani žádnou babičku, ani žádného dědu, prázdnota umí být hlasitá. Ale když přijdou Dušičky, když plamen svíčky zahoří a vůně vosku připomene dětství, vzpomenu si na všechno. A cítím tě, někde tady, v každém ránu, v každém teplém doušku mléka, v každém tichu mezi tahy na šachovnici. Jsem vděčná.

Chybíš mi, dědo. Ačkoliv jsi odešel před deseti lety, nikdy jsi doopravdy nezmizel. Jen ses trochu přestěhoval.

Navždy tvoje jediná vnučka

Na Dušni dan, kada ćeš mi opet nedostajati

Dragi moj djede Slavko,

opet sam ovdje, s tobom u mislima. Pišem ti ovo pismo jer mi nedostaješ – ne tako obično, svakodnevno, već duboko, tiho, onako kako čovjeku nedostaje netko tko je bio dio svakog mog ljeta, svakog jutra, svakog vrućeg čokolina.

Još se sjećam kako bi se budio u zoru, kad bi se čak i ptice premišljale trebaju li uopće ustati. Ti već spreman, s toplim mlijekom i čokolinom za mene – uvijek savršene gustoće, ni prerijetko ni pregusto. Kaže se da se ljubav ne može skuhati, ali ti si dokazao suprotno.

Naše šetnje „idemo na konjak“ zapravo su bile male ekspedicije. Ti, stric Matušek, moj drugi djed Vezmar i ja – tvoj mali partner za konjak-sok. Još uvijek te čujem kako se smiješ kad sam ozbiljno kucnula svojom čašom, kao da sam odrasla. A kad smo stigli do jezera, znala sam da ćeš strpljivo čekati dok se ne istrčim po teren za minigolf, kao da imaš svo vrijeme na svijetu. I imao si – uvijek si imao vremena za mene.

U deset sati završio je “drugi konjak”, a nakon njega je uslijedila partija šaha, koja je popunila prazninu do dvanaest, kada je bio ručak. Sve po redu, prema tvom harmogramu. O da, šah… Kako si se samo pretvarao da gubiš! Uživao si u mom trijumfu, a ja sam, poput prave unuke, uživala sam u tvojim suptilnim trikovima. Ali kada sam te počela stvarno pobjeđivati, tvoj ponos je bio veći od moje pobjede. To mi se najviše svidjelo – tvoje tiho zadovoljstvo, skriveno u pogledu koji je govorio: “Dobro, mala, sada si me stvarno pobijedila.” Samo da znaš, tvoj šah se čuva u mojoj vitrini i nije zaboravljen. Sada na tvojoj šahovskoj ploči pobjeđujem svog muža.

Znaš li koja mi se scena najviše vraća? Ona noćna. Kad se probudiš u jedan ujutro samo da provjeriš jesam li pokrivena. Nisi to morao učiniti, a opet, nije prošla nijedna noć a da to nisi učinio – jer bio si takav. Čovjek rutine, ali i čovjek srca. Tvoje male geste su bile moj najveći osjećaj sigurnosti.

Sada kada više nemam ni tebe, niti jedne bake niti jednog djeda, praznina zna biti glasna. Ali kad dođe Dušin dan, kad se plamen svijeće razgori, a miris voska podsjeti me na djetinjstvo, sjetim se svega. I osjećam te, negdje ovdje, u svakom jutru, u svakom toplom gutljaju mlijeka, u svakoj tišini između poteza na šahovskoj ploči. Zahvalna sam.

Nedostaješ mi, djede. Iako si otišao prije deset godina, nikada nisi zapravo nestao. Samo si se malo preselio.

Zauvijek tvoja jedina unuka.