Autor teksta: Alen Janota
Hledání ztracené dívky
„Hodnotu okamžiku nepoznáte, dokud se z něj nestane vzpomínka.”
Pokusil jsem se na úvod článku o pamatování, nebo spíše zapomínání, vytvořit silnou, ba nezapomenutelnou větu, ale nakonec jsem pro tento účel přeci jen využil myšlenku spisovatele knih pro děti Theodora Seusse Geisela (Dr. Seuss), kterému se to již povedlo. Dokonce i titulek tohoto úvodníku je parafrází názvu světoznámého díla, v němž věhlasný spisovatel Marcel Proust tematizoval přivolávání dobře uschovaných a téměř zapomenutých vzpomínek. S přibývajícími zkušenostmi, které s sebou nesou rychle ubíhající roky, si člověk uvědomí, jak málo věcí, které považujeme za nezapomenutelné, v paměti skutečně zůstanou.
Podnět k tomuto tématu jsem našel na nedávném třídním srazu k výročí maturity. Takový, filmově řečeno, „high school reunion” je událost nabitá znovuzrozenými vzpomínkami na téměř bezstarostné a rozdováděné mládí. Nebyla to událost, která by si zasloužila vlastní zprávu do Jednoty, přestože se mnou do třídy chodily i spolužačky, které krajanská komunita dobře zná, jako například ředitelka a tajemnice NN Jednota, předsedkyně historické rady Svazu Čechů v RCH a předsedkyně Klubu výtvarníků Svazu Čechů v RCH. Přesto to bylo důležité a inspirativní setkání. Je tomu již pětadvacet let, co jsme navždy opustili lavice daruvarského gymnázia. Čas nám za tu dobu namaloval nějaké vrásky na tváře (většině neunikla ani skutečnost, že mým vlasům čas přispěl nejméně padesáti odstíny šedé a že jsem teď nepochybně větším, respektive širším člověkem), ale z mého pohledu jsou to úplně ti stejní lidé. Viděl jsem je přesně takové, jací byli, když jsme se před čtvrtstoletím vydali každý svou cestou. Krásné setkání plné smíchu a škádlení jsme prožili právě díky oživeným vzpomínkám na zřejmě hodnotné čtyřleté období.
Až na jednu vzpomínku, kterou se oživit nepodařilo. Vzpomínku na záhadnou dívku, která byla naší spolužačkou jen krátkou dobu (pár dní, možná týden) a na kterou si nikdo, kromě mne, nevzpomínal. Díky této vzpomínce, o níž drtivá většina pochybovala, jsem si uvědomil, že rozdíl mezi úplným zapomněním a vzpomínkou, kterou uchovává jen jeden pamětník, vlastně není tak velký. Jestli záhadná dívka zůstane pouze soukromou představou jednoho člověka, anebo se ještě někdo – třeba za pomoci nečekané chuti, vůně či obrazu (nejlépe by jistě posloužila fotografie), náhle rozpomene, ukáže pouze čas, který nás do této situace v podstatě i dostal. Ať už však existovala, nebo ne, od třídního srazu se zřejmě stala podnětem k mnoha úvahám.
Neumím vysvětlit, jak se vzpomínky rodí ani který vnitřní mechanismus určuje, kdy mají zaniknout. Stačí prý jeden okamžik. Pamatuje si teď někdo, jak zněla úvodní věta?
U potrazi za izgubljenom djevojkom
„Ne znate vrijednost trenutka dok ne postane uspomena.“
Pokušao sam stvoriti snažnu, čak i nezaboravnu rečenicu za početak članka o sjećanju,
ili bolje rečeno zaboravljanju, ali na kraju sam u tu svrhu iskoristio ideju pisca dječjih knjiga Theodora Seussa Geisela (Dr. Seuss), koji je u tome već uspio. Čak je i naslov ovog uvodnika parafraza naslova svjetski poznatog djela u kojem je slavni pisac Marcel Proust tematizirao prisjećanje na dobro sačuvane i gotovo zaboravljene uspomene. S rastućim iskustvom koje donose brzo prolazeće godine, čovjek shvaća koliko malo stvari koje smatramo nezaboravnima zapravo ostaje u sjećanju.
Poticaj za ovu temu pronašao sam na nedavnom razrednom okupljanju povodom godišnjice mature. Takav, filmskim rječnikom rečeno, „high school reunion“ događaj je ispunjen ponovno rođenim uspomenama na gotovo bezbrižnu i razuzdanu mladost. Nije to bio događaj koji bi zaslužio poseban izvještaj u Jednoti, iako su sa mnom u razredu išle i kolegice dobro poznate manjinskoj zajednici, poput ravnateljice i tajnice NIU Jednote, predsjednice Povijesnog savjeta Saveza Čeha u Republici Hrvatskoj i predsjednice Kluba likovnih umjetnika Saveza Čeha. Ipak, bio je to važan i inspirativan susret. Prošlo je dvadeset pet godina otkako smo zauvijek napustili klupe daruvarske gimnazije. Vrijeme nam je za to vrijeme naslikalo neke bore na licima (većini ljudi nije izbjegla činjenica da mi je vrijeme kosi donijelo barem pedeset nijansi sijede i da sam sada nesumnjivo veći, ili bolje rečeno širi čovjek), ali iz moje perspektive, to su potpuno isti ljudi. Vidio sam ih točno onakvima kakvi su bili kad smo se prije četvrt stoljeća razilazili svaki svojim putem. Divan susret pun smijeha i zadirkivanja doživjeli smo upravo zahvaljujući oživljenim sjećanjima na ono što je očito bilo vrijedno četverogodišnje razdoblje.
Osim jednog sjećanja koje nismo mogli oživjeti. Sjećanje na tajanstvenu djevojku koja nam je bila kolegica iz razreda samo kratko vrijeme (nekoliko dana, možda tjedan dana) i koje se nitko osim mene nije sjećao. Zahvaljujući tom sjećanju, u koje je velika većina sumnjala, shvatila sam da razlika između potpunog zaborava i sjećanja koje zadržava samo jedan svjedok zapravo nije toliko velika. Hoće li tajanstvena djevojka ostati samo privatna predodžba jednog čovjeka ili će se još netko – možda uz pomoć neočekivanog okusa, mirisa ili slike (fotografija bi svakako bila najbolja) – odjednom sjetiti, pokazat će vrijeme koje nas je u biti i dovelo u ovu situaciju. Je li postojala ili ne, od razrednog okupljanja očito je postala tema mnogih razmišljanja.
Ne mogu objasniti kako se sjećanja rađaju ili koji unutarnji mehanizam određuje kada bi trebala nestati. Navodno je dovoljan jedan trenutak. Sjeća li se sada netko kako je glasila uvodna rečenica?
