Autor teksta: Snježana Herceg

Pokroku se neubráníš

Novotám a technickým vymoženostem jsem se často tvrdošíjně bránila, ale pokaždé mě to přece jen „převálcovalo”, a nakonec jsem se vzdala.
Koncem osmdesátých let minulého století se v naší rodině mluvilo u koupi našeho prvního počítače. Děti vzrušením nemohly spát a byly ochotné na koupi vytouženého a tehdy poměrně nového geniálního vynálezu obětovat veškeré své úspory. Já jsem jejich nekonečné řeči o „našem” počítači vůbec neposlouchala, a když se mě ptaly, jestli se těším a jestli chci také přispět, jen jsem štěkla, že na takové hlouposti já nemyslím, že to vůbec nepotřebuji, nikdy to používat nebudu a že o tom nechci ani slyšet.

Pak se stalo, že syn odešel na studium daleko za moře. Telefony tehdy ještě byly vzácné a telefonování šíleně drahé a na dopis od něj jsme museli čekat strašně dlouho. Naštěstí se tehdy začalo komunikovat přes telefonní linky a internet pomocí takzvaného BBS přes SRCE (univerzitní počítačové centrum). Zprávy – jakési předchůdkyně e-mailů – přicházely přes počítač za neuvěřitelné dva dny. Já jsem najednou nutně potřebovala počítač a už to jelo. Potom mi už nestačil počítač rodinný, musela jsem mít vlastní, a bez počítače už se nedalo žít.

Když jsme si s manželem pořídili své první auto, nechtěla jsem ani slyšet o tom, že bych šla do autoškoly a učila se řídit. Až jednoho dne manžel přišel z práce a řekl mi, že ve čtvrtek v 7 hodin večer mám lekci v autoškole a abych vzala laskavě na vědomí, že to už celé zaplatil. Tak jsem šla jak na robotu a v noci se mi zdálo, že řídím a neumím zastavit… Hrůza! Dobře, řekla jsem si, já to složím, ale řídit si bude on. Skutečnost ovšem byla jiná. Manžel onemocněl, měsíce ležel, pak rehabilitace – a někdo ho musel vozit. Děti byly malé a nemocné, já chodila (co chodila? jezdila!) do práce… žádná babička, tetička, kmotřička se široko daleko na obzoru nevyskytovala. Bez auta bych se neobešla a pak už bylo samozřejmé, že „v autě jsem pořád” a bez řidičáku si nedovedu život představit.

Podobně to bylo s myčkou na nádobí. Copak máme závodní jídelnu? remcala jsem, přece můžu těch pár talířů umýt ve dřezu. Kam bych tu obludu dala, vždyť tu není místo, jak bychom k tomu zařídili přívod a odvod vody…? Už pár let si libuju a chválím osud, že myčku mám, a za nic bych ji nedala. A stejně to dopadlo s mým chozením „mezi lidi” v kalhotách, opatřením mobilu a podobně.

Když si v Jednotě „vymysleli” dodávku našeho týdeníku předplatitelům v digitální podobě, taky jsem to hned odmítla. Jaképak by to bylo číst Jednotu na počítači? Vždyť ji už tři čtvrtě století držím v ruce a listuju jí. Už jako dítě jsem nedočkavě vykukovala, jestli tatínek jde s Jednotou, a těšila se, že si v ní budu celé odpoledne listovat a prohlížet si ji. Prsty pak budu mít od tiskařské barvy malinko upatlané a budou vonět Jednotou… Jak něco takového zažívat na obrazovce? Ale jak víme, pošťáci teď chodí „jednou za uherský rok” a nedávno jsem opravdu dlouho čekala na Jednotu, o které jsem věděla, co v ní asi bylo uveřejněno podle účtu, který jsem dostala za vzpomínku na mé milé (poštou ovšem, v pošťaččině velké tašce, ve které inkriminovaná Jednota nebyla), a smlouvy o honoráři, která přišla e-mailem. Musím přiznat, že mě to přimělo se zamyslet. A najednou jsem dostala čtyři – slovy čtyři! – Jednoty najednou: čísla 35, 36, 38 a 39. Číslo 37 přišlo před deseti dny. Tak si říkám, že v té digitální podobě by to snad ani nebylo tak špatné… No, uvidíme. Zatím vytrvám v nakukování do poštovní schránky, ale do roka… kdo ví?

Ne možeš se oduprijeti napretku

Novotarijama i tehničkim dostignućima često sam se tvrdoglavo odupirala, ali svaki put su me ipak „preplavili” i na kraju sam odustala.

Krajem osamdesetih godina prošlog stoljeća u našoj obitelji  se pričalo o kupnji našeg prvog računala. Djeca nisu mogla spavati od uzbuđenja i bila su spremna žrtvovati svu svoju ušteđevinu kako bi kupila željeni i tada relativno novi briljantan izum. Uopće nisam slušala njihove beskrajne razgovore o „našem” računalu, a kad su me pitali veselim li se tome i želim li doprinijeti, samo sam lajala da ne razmišljam o takvim glupostima, da mi uopće ne trebaju, da to nikada neću koristiti i da ne želim ni čuti o tome.

Onda se dogodilo da je moj sin otišao studirati daleko preko oceana. Telefoni su u to vrijeme još bili rijetki, telefoniranje suludo skupo, a pismo od njega smo morali užasno dugo čekati. Srećom, komunikacija je u to vrijeme započela putem telefonskih linija i interneta pomoću takozvanog BBS-a putem SRCE-a (Sveučilišnog računalnog centra). Poruke – svojevrsni prethodnik e-mailova – stizale su putem računala za nevjerojatna dva dana. Odjednom mi je hitno trebalo računalo, i krenulo je. Zatim mi obiteljsko računalo više nije bilo dovoljno, morao sam imati svoje i više bez računala nisam mogla živjeti.

Kad smo suprug i ja kupili prvi auto, nisam htjela ni čuti za odlazak u autoškolu i učenje vožnje. Sve dok se jednog dana suprug nije vratio s posla i rekao mi da imam sat vožnje u četvrtak u 19 sati i da ljubazno primim na znanje da je već sve platio. Tako sam otišla kao na posao i noću sanjala da vozim i ne mogu stati… Užas! U redu, rekla sam si, položit ću, ali on će voziti. Međutim, stvarnost je bila drugačija. Suprug se razbolio, mjesecima je bio u krevetu, onda je morao na rehabilitaciju – i netko ga je morao voziti. Djeca su bila mala i bolesna, ja sam išla (što išla? vozila!) na posao… Ni bake, tete, ni kume nije bilo na vidiku. Nisam mogla živjeti bez auta, a onda je postalo očito da sam „stalno u autu” i da ne mogu zamisliti život bez vozačke dozvole.

Isto je bilo i s perilicom posuđa. Zar nemamo menzu na poslu, gunđala sam, mogu oprati tih nekoliko tanjura u sudoperu. Gdje bih stavila to čudovište, ovdje nema mjesta, kako bismo joj uredili dovod vode i odvodnju…? Već nekoliko godina se radujem i hvalim sudbinu što imam perilicu posuđa, i ne bih je se odrekla ni za što. A isto je ispalo i s mojim odlaženjem „među ljude” u hlačama, korištenjem mobitela i sličnim.

Kad je Jednota „izmislila” da naš tjednik dostavlja pretplatnicima u digitalnom obliku, i to sam odmah odbacila. Kako bi to bilo čitati Jednotu na računalu? Pa držim je u ruci i listam već tri četvrt stoljeća. Još kao dijete sam nestrpljivo virila hoće li mi tata doći s Jednotom i veselila sam se što ću cijelo popodne listati i čitati je. Tada bi mi prsti bili malo umrljani tiskarskom bojom i mirisali bi na Jednotu… Kako nešto takvo doživjeti na ekranu? Ali kao što znamo, poštari sada dolaze „jednom u sto godina” i nedavno sam stvarno dugo čekala Jednotu, za koju sam znala što je vjerojatno u njoj objavljeno prema računu koji sam dobila za sjećanje na svoju drage (poštom, naravno, u velikoj torbi poštarice, u kojoj inkriminirana Jednota nije bila), i ugovoru za honorar koji je stigao e-mailom. Moram priznati da me je to natjeralo na razmišljanje.

I odjednom sam dobila četiri – doslovno četiri! – Jednote odjednom: brojeve 35, 36, 38 i 39. Broj 37 stigao je prije deset dana. Pa si kažem da to u digitalnom obliku ne bi bilo tako loše… Pa, vidjet ćemo. Zasad ću nastaviti provjeravati poštanski sandučić, ali za godinu dana… tko zna?