Autor teksta: Jirina Horki
Jarní šílenství
Hlavním znamením jara je teplé slunné počasí, které probouzí různé rostliny a květiny. Nejvíce je to znát v zahrádkách a na balkónech pilných hospodyněk, kde se spolu s mladými bylinkami probudila celá paleta květů různých barev.
Ženy, které květiny milují, si z jara přicházejí na své. Snaží se, aby jejich životní prostředí dýchalo krásou a pestrými barvami rozkvetlých květin v zahrádkách nebo truhlících. Sama mám ráda, když mi kolem domu něco kvete, a zjara mě lákají sazenice květin, které jsou k dispozici na tržnici. Pokaždé, když zavítám do té oázy barev a vůní, přinesu si domů nové květiny. Už nevím, kam bych je sázela, ale přesto nemůžu odolat a pokaždé pro ně najdu místo. Už jsem o tomto problému několikrát slyšela od známých, které potkám na tržnici, jak si prohlížejí rozkvetlou nabídku: „Nemám kam s nimi a ani bych se neměla namáhat, ale nemůžu se tomu ubránit… když jsou tak krásné… letos jen pár, nebudu jich brát hodně…” A zase se z města valí s několika sáčky nových sazenic.
Středa je v Daruvaru tržní den a dobře to víme i v našem podniku. My ženy spěcháme na trh a pokaždé zpátky přineseme sáčky plné nových sazenic květin nebo zeleniny. Při tom si vyměňujeme různé rady a nápady, které je vždy dobré slyšet. A odpoledne se vrhneme na vysazování nových obyvatel našich zahrádek. A nikdy není dost, pořád ještě něco schází, ještě se něco vejde do nějakého zákoutí, a tak příští středu nebo sobotu toto jarní šílenství pokračuje, a to, dokud si samy neuvědomíme, že jsme to už asi přehnaly.
Věřím, že se v tomto textu pozná spousta hospodyněk, že taková nejsem jen já, že je to naše ženská slabost, které se nemůžeme ubránit. Až nastoupí letní vedra a květiny si budou vyžadovat každodenní zalévání a péči, a i přesto jich spousta uvadne, určitě si přiznám, že jsem to neměla zapotřebí. Ale spokojenost a hrdost při podívané na krásné rozkvetlé barevné truhlíky a záhonky stojí za to. Člověk musí mít v životě malé radosti, které ho těší, a příroda je ten nejlepší terapeut.
Proljetno ludilo
Glavni znak proljeća je toplo sunčano vrijeme koje budi razno bilje i cvijeće. Najviše se to prepoznaje u vrtovima i na balkonima marljivih domaćica gdje se zajedno s mladim biljkama probudila cijela paleta cvjetova raznih boja.
Žene koje vole cvijeće u proljeće dolaze na svoje. Trude se da im životno okruženje diše ljepotom i šarenim bojama procvalog cvijeća u vrtovima ili u sanducima. Sama volim kad mi oko kuće nešto cvjeta, a u proljeće me privlače sadnice cvijeća koje su dostupne na tržnici. Svaki put nad svratim u tu oazu boja i mirisa donesem doma novo cvijeće. Više ne znam gdje bih ga sadila, ali ipak ne mogu odoljeti i svaki put za njih nađem mjesto. Već sam o tom problemu nekoliko puta slušala od poznanika koje susrećem na tržnici kako razgledavaju rascvjetalu ponudu: „Nemam kamo s njima i ne bih se trebala zamarati, ali ne mogu tome odoljeti… kad su tako lijepe… ove godine samo nekoliko, neću ih brati puno…” I opet stižu iz grada s nekoliko vrećica novih sadnica.
Srijeda je u Daruvaru sajmeni dan, a to dobro znamo i u našem poduzeću. Mi žene žurimo na sajam i svaki put natrag donesemo vrećice pune novih sadnica cvijeća ili povrća. Pritom razmjenjujemo razne savjete i ideje koje je uvijek dobro čuti. I popodne se bacamo na sađenje novih stanovnika naših vrtova. I nikad nije dosta, stalno još nešto nedostaje, još nešto stane u neki zakutak pa se onda iduću srijedu ili subotu to proljetno ludilo nastavlja i to dok same ne postanemo svjesne pa smo već pretjerale.
Vjerujem da se u ovim tekstu prepoznaje mnogo domaćica, da nisam takva samo ja, već da je to naša ženska slabost od koje se ne možemo obraniti. Kad nastupe ljetne vrućine i cvijeće bude zahtijevalo svakodnevno zalijevanje i brigu, a ipak će ih mnogo uvenuti, svakako ću si priznati da mi to nije bila potreba. Ali vrijedilo je zbog zadovoljstva i ponosa pri pogledu na lijepo procvjetale obojane sanduke i gredice. Čovjek mora u životu imati male radosti koje ga vesele, a priroda je najbolji terapeut.
