Uzdy nejsou jenom pro koníčka

Podíváme-li se na stránky 12 a 13 v Jednotě číslo 24 z roku 1975, najdeme tam spoustu článků o zemědělství a dobytkářství, například o jednání ohledně výroby hovězího masa, o užitečnosti přihnojování louky po sklizni sena, o výkupu telat ženského pohlaví a zajišťování surovin v zemědělsko-průmyslovém kombinátu. A potom je tam článek se zajímavým titulkem – Držíte své uzdy? Jako by tematicky souvisel s ostatními, ale není to úplně tak. Jedná se totiž o úvahu Žofie Kraskové, která čtenářům před padesáti lety radila, jak zkrotit vlastní myšlenky, oči, nervy a převážně – vlastní jazyk.

„Kritika jiného, třeba štiplavá, to by ještě nevadilo. Ale taková jízlivá, uštěpačná, takový špinhauzník, který každého zdrbá, ta se právě kritikovi zdá geniální. Nevyužít možnost, aby si společníka, kamaráda, nebo prostě toho vedle tebe, neudělal hloupým, malým, nešikovným, nedůvtipným, nezveličit sebe na účet toho druhého, to propást – to by znamenalo nevyužít životní šanci – dostat se na vrch. A nemusí to být právě takové špinavé životní cestičky – prostě někdo musí něco říci, ať to druhého bolí, nebo ne, ať je to pravda, nebo se to mluvčí jen domnívá.“

Jednotlivci, kteří se pokouší zveličovat sami sebe ponižováním jiných, se bohužel ani po padesáti letech od zveřejnění uvedeného článku nestali pouhým reliktem minulosti.

Uzde nisu samo za konja

Pogledamo li stranicu 12 i 13 u Jednoti broj 24 iz 1975., naći ćemo tamo puno članaka o ratarstvu i stočarstvu, primjerice o sastanku u vezi proizvodnje govedine, o korisnosti gnojenja livada nakon žetve sijena, o otkupu ženske teladi i osiguranju sirovina u poljoprivredno-industrijskom kombinatu. A zatim je tamo članak sa zanimljivim naslovom – Držite li svoje uzde? Kao da je tematski povezan s  ostalima, ali nije to baš tako. Radi se o razmišljanju Žofie Kráskove koja je čitateljima prije pedeset godina savjetovala kako ukrotiti vlastite ideje, oči, živce, a ponajprije vlastiti jezik.

„Kritika drugog, makar i oštra, to još ne bi smetalo. Ali zajedljiva, sarkastična, koja sve poremeti, ona se kritičaru čini upravo genijalnom. Ne iskoristiti mogućnost da se suradnika, prijatelja ili naprosto onoga pored sebe napravi glupim, malim, nespretnim, neduhovitim, ne uzvisiti samog sebe na račun drugoga, to je propast, to bi značio ne iskoristiti životnu šansu – doći na vrh. Ne moraju to biti baš prljavi životni putovi – naprosto netko mora nešto reći, boljelo to drugoga ili ne, bila to istina ili govornik samo nagađao.“

Pojedinci koji pokušavaju uzvisiti sebe ponižavanjem drugih nažalost ni pedeset godina od objave navedenog članka nisu postali puki relikt prošlosti.