Autor teksta: Alen Janota
Někdy je to prostě jenom… uf
Již dávno jsem si uvědomil, že slova a věty neprozrazují pouze city a myšlenky toho, kdo je napsal nebo vyslovil, ale mnohem více. Tentokrát se zaměříme hlavně na psané slovo. Pokusím se to srozumitelně vysvětlit. Zoufalý, zarmoucený, roztřesený, nebo jinak zatížený člověk najde něco temného i v té nejoptimističtější větě. Ta poté bude zrcadlit vnitřní pocit čtenáře bez ohledu na záměry autora. Máme-li náladu skvělou, najdeme něco dobrého i v názorech zatvrzelého pesimisty. Mistři psaného slova dovedou pouze několika písmenky vyjádřit nesčetně mnoho.
Jako příklad uvedu svého zkušenějšího kolegu, který měl za úkol vytvořit rozpis rubrik a článků na další číslo našeho týdeníku. Jedna ze stálých rubrik je úvodní slovo, na kterém se v redakci podílíme téměř všichni a periodicky se přitom střídáme. Když si kolega při vytváření rozvrhu uvědomil, že se věčné kolečko zase otočilo a je překvapivě už zase na řadě, napsal vedle svého jména citoslovce uf. Co měl asi takový malilinkatý slovní přídavek znamenat? Poněvadž spolu pracujeme již půl desetiletí, vyčetl jsem z toho nejméně čtyři informace. Zaprvé mi bylo jasné (věděl jsem to mnohem dříve), že má můj kolega bezpochyby skvělý smysl pro humor. Zažertovat si na vlastní účet je vyšší úroveň humoru. Na druhou stranu to podle mého mínění byla i prosba o pomoc. Ze zmíněného uf jsem vyčetl otázku: „Nechtěl by si náhodou tento úkol vzít někdo jiný?” Tomu jsem také úplně rozuměl. Když má člověk za sebou desítky, ba i stovky úvodníků, není jednoduché vytvořit něco úplně nového a unikátního. Jelikož jsem v daném okamžiku neměl žádné vhodné téma, tak jsem stejně jako všichni ostatní na kolegovo skryté volání o pomoc dělal hluchého. Stejně by to pak byla marná práce a sám bych zoufale odfukoval do prázdné obrazovky. Dále jsem z těch dvou písmenek vyčetl i respekt k pracovnímu kolektivu. Přestože byl kolega v daném okamžiku v roli hlavního a odpovědného redaktora a měl plné právo rozhodnout, že se o úvodník postará někdo jiný, od své povinnosti neustoupil. Na závěr je tu ještě jedna věc, kterou si nejsem úplně jistý. Toto mnohoznačné uf nevzniklo zoufalým úderem o střed počítačové klávesnice. Vyzkoušel jsem si to (samozřejmě na soukromé, ani náhodou na firemní klávesnici) a je prostě nemožné vytvořit takovéto pořadí písmen.
Možná, že jsem se alespoň jednou interpretací trefil, ale pravda je možná taky úplně jiná. Vzájemným poznáváním, porozuměním a budováním týmového ducha (o jednom takovém si přečtete uvnitř týdeníku) se alespoň přiblížíme ideální situaci, ve které dovedeme odhadovat pocity a myšlenky kolegů, kteří se nám snaží něco sdělit. Autor míní jedno, čtenář vnímá druhé a z jediného citoslovce může vzejít nespočet různých výkladů. Možná, že si i mnozí z vás po přečtení tohoto textu pomyslí prostě – uf.
Ponekad je to jednostavno… uf
Još davno sam shvatio da riječi i rečenice ne otkrivaju samo osjećaje i misli osobe koja ih je napisala ili izgovorila, već i mnogo više. Ovoga ćemo se puta prvenstveno usredotočiti na pisanu riječ. Pokušat ću to razumljivo objasniti. Osoba koja je očajna, tužna, potresena ili na neki drugi način opterećena pronaći će nešto mračno čak i u najoptimističnijoj rečenici. Ta rečenica tada odražava unutarnje raspoloženje čitatelja, bez obzira na autorove namjere. S druge strane, kada smo dobro raspoloženi, možemo pronaći nešto pozitivno čak i u stavovima okorjelog pesimista. Majstori pisane riječi uspijevaju sa svega nekoliko slova izraziti neizmjerno puno.
Navest ću za primjer jednog mog iskusnijeg kolegu koji je bio zadužen za sastavljanje rasporeda rubrika i članaka za sljedeći broj našeg tjednika. Jedna od naših stalnih rubrika je uvodnik, zadatak koji gotovo svi u redakciji dijelimo i periodički se izmjenjujemo. Dok je sastavljao raspored, kolega je shvatio da je taj beskrajni ciklus ponovno okrenuo i da je začudo opet on na redu te je pokraj svog imena na brzinu zapisao uzvik „uf”. Što je značio taj maleni dodatak? Budući da zajedno radimo već pet godina, iz toga sam iščitao barem četiri stvari. Kao prvo, bilo mi je jasno (kao što sam i otprije znao) da moj kolega posjeduje istančan smisao za humor; sposobnost zbijanja šala na vlastiti račun odlika je humora više razine. S druge strane, po mom mišljenju, to je bila i molba za pomoć. Taj sam „uf” protumačio kao pitanje: „Bi li možda netko drugi htio preuzeti taj zadatak?” I to sam savršeno razumio. Kad iza sebe imate desetke – ili čak stotine – napisanih uvodnika, nije jednostavno osmisliti nešto posve novo i jedinstveno. Budući da u tom trenutku nisam imao prikladnu temu, i ja sam se – baš kao i svi ostali – oglušio na taj tihi kolegin vapaj za pomoć. Ionako bi to bio uzaludan trud, a i sam bih vjerojatno s uzdahom očaja gledao u prazan ekran. U ta dva slova osjetio sam i poštovanje prema timu. Iako je kolega tada bio u ulozi glavnog i odgovornog urednika s punim ovlastima da odluči kako bi se netko drugi trebao pobrinuti za uvodnik, nije izbjegao svoju dužnost. Naposljetku, postoji još jedna stvar u koju nisam sasvim siguran. Taj višeznačni „uf” nije bio rezultat očajničkog, nasumičnog udaranja po sredini tipkovnice. Ispitao sam to (naravno, na svojoj privatnoj tipkovnici, a nipošto na onoj službenoj) i jednostavno je nemoguće proizvesti taj točan slijed slova.
Možda sam pogodio barem jednom interpretacijom, iako bi istina mogla biti posve drukčija. Kroz međusobno upoznavanje, razumijevanje i njegovanje timskog duha – o jednom takvom primjeru možete čitati u ovotjednom izdanju – možemo se barem približiti idealnoj situaciji u kojoj smo sposobni procijeniti osjećaje i misli kolega koji nam pokušavaju nešto prenijeti. Autor misli jedno, čitatelj doživljava drugo, a samo jedan uzvik može potaknuti bezbroj različitih tumačenja. Možda će mnogi od vas nakon čitanja ovog teksta jednostavno pomisliti: uf.
