Autor teksta: Ivan Mašek

Jedna je Pémie, srdci nejmilejší (1826–2026)

Ze starodávných časů, ze zežloutlých listů kronik zaznamenávajících trvání života, se řadí rudá, bílá a modrá svítání.

Ve víru snů vypíjí Pémie pohár pelyňku, krve, potu a naděje v lepší zítřek. Uplynula dvě století těžkého života. Dnes je výročí.

Mozolnaté ruce pamatují roky těžké práce, bohaté žně, vrásky na čele, údery cepů, bohatou úrodu brambor.

Malá Bohemie, daruvarská krajina, navlékla náhrdelník stříbrných vsí kolem Daruvaru. Dodneška žijí a trvají.
Zde tě srdečně přivítají širokým úsměvem a upřímným stiskem ruky. S poctivostí a respektem.
Chléb a sůl, bábovka, koláče vonící vanilkou, nejlepší měkké a chutné buchty plněné švestkovými povidly. Specialita našich babiček. Z chlebové pece. Jedna jediná je Pémie!
Zde dýchá česká duše!

Točí se svět Jiřího Wolkra a Jaroslava Seiferta, zvláštní prim českých poetů!
V paměti žijí prašné cesty pradávného stěhování. Bláto a bahno. Cesta přes Drávu a Barcs.

Tady, v Pémii (1885) dvojčata Aurelie a Jana, milé sestřičky mého dědy Matěje, s očima modrýma jako rozkvetlé květy čekanky, se se zvonivým smíchem nikdy nerozběhnou po lukách. Zhasla jiskra krátkého šťastného dětství. Vzpomínky na těžké časy přistěhování jsou pohřbeny na hřbitově, tady, v Pémii.
Smutek se rozlil přes modravé dálky rodného kraje.
Nostalgie v srdcích. Opar nad Vltavou a Šumavou.

Ne, to není opar! To v nás žije hrdost, zapomnění jsme řekli NE! Pijeme z pramenů našich předků. Žízeň po starém kraji nikdy nebyla uhašena.
Před několika lety stojím uprostřed vesnice, u kříže. Transformace v čase. Jako v časostroji. Hledím na letopočet na kříži a myslím: kroky mých předků jsou tady.
U etnosbírky, ve dvoře, mluvím se Zdravkem Bergerem. Hrdě mi ukazuje rodný dům. Skrývám smutek v slzícím oku a ptám se, kde byl náš dům? Snad na kopci? Ale kde?

Schází mi celá plejáda milých krajanů. Schází mi Miroslav Štruml, Pémac, encyklopedie vtipů a žertů, vtipný člověk, plný energie a optimismu.

V současnosti mne hlasitým klapotem vítají čápi v hnízdech. Jsou symbolem existence, mládí a trvání. Jsou cestou do budoucnosti!
Pémie – vesnice čápů.

Drazí moji Pémijáci, šťastné 200. výročí přistěhování našich předků do těchto krajin. Ať je šťastné, protože já jsem také Pémiják!
Oslavte ho v míru!

V Slavonském Brodu 30. srpna 2026
Ivan Mašek, přel. L. Stráníková

Jedna je Pemija, srcu najmilija (1826 – 2026)

Iz starodavnih vremena, sa požutjelih listina kronika, zabilježenog trajanja života, nižu se crveno, bijela i plava praskozorja.

U vrtlogu snova ispija Pemija pehar od pelina, krvi, znoja i nadanja u ljepše sutra. Nanizala se dva stoljeća teškog života. Danas je jubilej.

Godine teškog rada pamte žuljevite ruke, bogate žetve, bore na čelu, udarce cepa, bogati urod krumpira.

Mala Bohemija, Daruvarska krajina, nanizala ogrlicu čeških srebrnih sela oko Daruvara. Danas živi i traje.

Ovdje te dočekuju srdačnom dobrodošlicom širokog osmijeha, iskrenog stiska ruke. Poštenjem i poštovanjem. Kruh i sol, kuglof, buhtle sa mirisom vanilin šećera, najbolje meke ukusne buhtle punjene pekmezom od šljiva. Specijalitet naših baka. Iz krušne peći. Jedna je Pemija! Ovdje diše češka duša! Okreće se svijet Jiřija Wolkera i Jaroslava Seiferta, extra prima čeških poeta! U sjećanjima žive prašnjave ceste davnog doseljavanja. Blato i glib. Dolasci preko Drave i Barča.

Ovdje u Pemiji (1885) dvije blizanke Aurelija i Jana, drage sestrice moga djeda Matěja, boje očiju modrih cvjetova rascvjetale cikorije koje nikada neće protrčati livadama uz zvonak smijeh. Ugašena je iskra kratkog sretnog djetinjstva. Uspomene na teška vremena doseljavanja počivaju na groblju, ovdje, u Pemiji.

Tuga se prelila preko modrih daljina zavičaja. Nostalgija u srcima. Opar nad Vltavom i Šumavom.

Ne, to nije opar! To ponos u nama živi, zaboravu rekli smo NE! Napajamo se sa izvora naših predaka. Nikada utažena žeđ za starim krajem.

Prije nekoliko godina stojim u središtu sela, kod križa. Transformacija u vremenu. Kao u vremeplovu. Gledam na godinu na križu i mislim. Koraci mojih predaka su tu.

Kod etno zbirke, u dvorištu, razgovaram sa Zdravkom Bergerom. Ponosno mi pokazuje rodni dom. Krijem tugu u suznome oku i pitam se gdje je naša kuća bila? Da li na brežuljku? Gdje?

Nedostaje mi čitava plejada dragih sunarodnjaka. Nedostaje mi Miroslav Štruml, Pemijak, enciklopedija dosjetki i šala, čovjek od humora, pun energije i optimizma.

U vremenu sadašnjem pozdravljaju me rode u gnijezdima bučnim klepetom. One su simbol opstanka, mladosti i trajanja. One su put u budućnost!

Pemija – selo roda!

Dragi moji Pemijaci, sretna vam 200. godišnjica doseljenja naših predaka na ove prostore. Sretna vam bila jer i ja sam Pemijak!

Obilježili je u miru!

U Slavonskom Brodu, 30.8.2026.

Ivan Mašek