Autor teksta: Jirina Horki

Nové generace se vydávají na svou životní cestu

Končí další školní rok, jak pro předškoláky, školáky a středoškoláky, tak i pro jejich rodiče, kteří se už nemohou dočkat letního klidu, odpočinku a zpomalení každodenního tempa. Všichni jsou šťastní, radují se, že končí povinnosti, školy pořádají besídky na rozloučenou, děti a žáci ukazují, co nejlépe umí, a rodiče je podporují a těší se z jejich šikovnosti.

Konec něčeho však vždy znamená začátek něčeho jiného, většinou těžšího a zodpovědnějšího, a děti si často nejsou vůbec vědomy, co je před nimi. Předškoláci se cítí důležití – od podzimu budou chodit do školy, dostanou fůru knih, učitelky a nové kamarády, ale i nové povinnosti. Některé z nich to těší, ale jiní mají z těchto změn strach. Těm starším, zvlášť středoškolákům, se životy změní úplně – mnozí se vydávají na vysoké školy, odcházejí z domova do cizího světa, mezi cizí lidi, kde si budou muset vybojovat respekt a své místo ve společnosti. Jiní se pustí do hledání zaměstnání a po dosavadním bezstarostném životě se budou muset vyrovnat s každodenními povinnostmi, zodpovědností a životem dospělých. To neznamená, že je to něco špatného, ba naopak, mladí konečně cítí, že jsou samostatní a schopní se o sebe postarat a vzít svůj život do vlastních rukou. Je dobré, když při tom cítí podporu rodičů – začátek pro ně bude lehčí s jistotou, že mají teplé rodinné místo, kdykoliv jej budou potřebovat.

Přesto, že se všichni radují a oslavují začátek nových životních momentů, věřím, že v sobě cítí i tichý smutek, úzkost, neklid a strach z konce každodenní rutiny a kroku do neznáma. Je to však normální životní cyklus, který každý člověk musí zažít. Všichni jsme to už někdy prožívali a zvládli jsme to. Nepochybuji, že se s tím i dnešní generace vyrovnají, všichni si najdou svou životní cestu a budou zdrojem hrdosti a radosti celé společnosti. My dospělí jim to z celého srdce přejeme.

Nove generacije kreću na svoj životni put

Završava još jedna školska godina, kako za predškolce, školarce i srednjoškolce, tako i za njihove roditelje koji jedva čekaju ljetni mir, odmor i usporavanje svakodnevnog tempa. Svi su sretni, raduju se što su im dužnosti završile, škole priređuju oproštajne zabave, djeca i učenici pokazuju što najbolje umiju, a roditelji ih podržavaju i uživaju u njihovim vještinama.

Međutim, kraj nečega uvijek znači početak nečeg drugog, obično težeg i odgovornijeg, a djeca često uopće nisu svjesna što ih čeka. Predškolci se osjećaju važnima – od jeseni će krenuti u školu, dobiti hrpu knjiga, učitelje i nove prijatelje, ali i nove odgovornosti. Neki od njih su sretni zbog toga, ali drugi se boje tih promjena. Starijima, posebno srednjoškolcima, život će se potpuno promijeniti – mnogi će se uputiti na fakultet, otići iz svog doma u strani svijet, među strane ljude, gdje će morati zaslužiti poštovanje i svoje mjesto u društvu. Drugi će početi tražiti posao i, nakon dosadašnjeg bezbrižnog života, morat će se nositi sa svakodnevnim dužnostima, odgovornostima i životom odraslih. To ne znači da je to loše, naprotiv, mladi ljudi konačno osjećaju da su samostalni i sposobni brinuti se o sebi te uzeti svoj život u svoje ruke. Dobro je ako u tome osjete podršku roditelja – početak će im biti lakši uz sigurnost da imaju toplo obiteljsko mjesto kad god im zatreba.

Iako se svi raduju i slave početak novih životnih trenutaka, vjerujem da osjećaju i tihu tugu, tjeskobu, nemir i strah od kraja svakodnevne rutine i koraka u nepoznato. Međutim, to je normalan životni ciklus koji svatko mora iskusiti. Svi smo to u nekom trenutku iskusili i uspjeli smo. Ne sumnjam da će se i današnja generacija s tim nositi, svatko će pronaći svoj put u životu i biti izvor ponosa i radosti za cijelo društvo. Mi odrasli im to želimo od sveg srca.