Autor teksta: Jasmina Mik
Les místo moře
Moře mám ráda. Vždycky jsem ho měla ráda a nejspíš vždycky budu. Jenže v poslední době se mi při představě dovolené u moře jako první nevybaví pláž a studené pivo, ale apartmán, jehož cena přesahuje sto eur za noc. Přitom vypadá, jako by někdo předělal špajz, postavil do něj postel a prohlásil: „Ale k moři je to jen pět minut pěšky.
Proto jsme i letos pojali dovolenou trochu jinak. Já s manželem, moji noví přátelé z vojenského výcviku a naši dva psi jsme sbalili stany, nějaké nádobí a jídlo a vyrazili na čtyři dny do Pakra Manastiru za obcí Sirač. Hluboko do lesa, k řece. Byli jsme tam už počtvrté, takže jsme moc dobře věděli, co nás čeká. Žádný apartmán, žádné rezervace a žádný signál. A právě to poslední je možná nejlepší část celého výletu. Párkrát se ještě instinktivně podíváte na telefon. Pak vám dojde, že to nemá smysl. Všechno, co se děje někde za hranicí lesa, bude muset čtyři dny počkat. Najednou už den není rozdělený podle upozornění, zpráv a neustálého kontrolování času. Sedíte u řeky. Jíte, když máte hlad. Koupete se, když je vám horko. Povídáte si. Díváte se do ohně. Posloucháte šumění vody a zpěv ptáků. Večer si lehnete, když se vám chce spát. Velmi komplikovaný program.
Jediní, kdo náš pobyt pojali smrtelně vážně, byli naši dva psi. Zatímco my jsme naivně usoudili, že noc je určena ke spánku, oni očividně dospěli k závěru, že jsme v obležení. Les kolem nás byl v noci pořádně živý. Divoká prasata, srnky a lišky se pohybovaly dost blízko našeho tábora na to, aby naši dva strážci neměli v úmyslu ani na chvíli zavřít oči. Dokonce si vytvořili celou vojenskou taktiku, což bylo vzhledem ke společnosti, se kterou jsme tábořili, vlastně docela příhodné. Jeden štěkotem dával najevo, odkud se něco blíží, druhý se rozběhl do tmy a zaháněl zvíře dál od tábora. A takhle celou noc. Ráno jsme se probudili odpočatí, zatímco ti dva vypadali, jako by právě dokončili dvanáctihodinovou směnu na hranicích. Něco snědli a prospali celý den. Museli. Večer je čekala další směna. Myslím, že právě ten pocit, že všude kolem vás žije les, mi z těch čtyř dnů utkvěl v paměti nejvíc. Když se setmí ve městě, zavřete dveře a zatáhnete žaluzie. Když se setmí uprostřed lesa, teprve si uvědomíte, kolik toho venku chodí, létá, šustí, pije vodu, loví, utíká a pozoruje vás ze tmy. My jsme tam jen hosté.
Nějak jsme přijali představu, že dovolená znamená zaplatit nemalou částku za to, abychom se na pár dní přestěhovali do jiného města. Tam nás pak čekají kolony, přeplněné pláže, fronty, hledání parkovacího místa a stovky dalších lidí, kteří tam přijeli také „od všeho utéct”. My jsme tentokrát utekli doopravdy. A nic nám nechybělo. Dobře. Možná moře. Musím jen vymyslet, jak přenést moře doprostřed lesa.
A schovat ho před všemi lidmi.
Šuma umjesto mora
Volim more. Uvijek sam ga voljela i vjerojatno ću uvijek. No u posljednje vrijeme mi se pri zamišljanju odmora na moru prvo pred očima ne pojavljuju plaža i hladno pivo, nego apartman čija cijena premašuje sto eura da dan. On pritom izgleda kao da je netko preuredio špajzu, u nju postavio krevet i izjavio: „Ali do mora ima samo pet minuta pješke.”
Stoga smo i ljetos odmor zamislili malo drugačije. Ja, suprug, moji novi prijatelji s vojne vježbe i naša dva psa spakirali smo šatore, neko suđe i jelo i otišli na četiri dana do manastira Pakra u općini Sirač. Duboko u šumi uz rijeku. Bili smo tamo već četvrti put pa smo dobro znali što nas čeka. Nikakav apartman, nikakva rezervacija i nikakav signal. A upravo ovo posljednje je možda najbolji dio cijelog izleta. Nekoliko puta instinktivno pogledate na mobitel, a onda shvatite da nema smisla. Sve što se događa negdje iza granica šume morat će pričekati četiri dana. Odjednom dan više nije podijeljen prema upozorenjima, vijestima i neprestanom kontroliranju vremena. Sjedite uz rijeku. Jedete kad ste gladni. Kupate se kad vam je vruće. Razgovarate. Gledate u vatru. Slušate šum vode i pjev ptica. Navečer legnete kad vam se spava. Vrlo kompliciran program.
Jedini koji su naš boravak shvatili smrtno ozbiljno bila su naša dva psa. Dok smo mi naivno mislili da je noć namijenjena spavanju, oni su očito došli do zaključka da smo pod opsadom. Šuma oko nas bila je noću vrlo živa. Divlje svinje, srne i lisice kretale su se dosta blizu našeg logora pa naša dva stražara nisu imala na umu niti na trenutak zatvoriti oči. Čak su složili cijelu vojnu taktiku, što je s obzirom na društvo u kojem smo logorovali zapravo bilo vrlo praktično. Jedan je lavežom javljao otkud se netko približava, a drugi je potrčao u mrak i potjerao životinje dalje od logora. I tako cijelu noć. Ujutro smo se probudili odmorni, a njih dvojica su izgledali kao da su upravo završili dvanaestosatnu smjenu na granici. Nešto bi pojeli i prespavali bi cijeli dan. Morali su. Navečer ih je čekala nova smjena. Mislim da mi se upravo taj osjećaj da svuda oko nas živi šuma kroz ta četiri dana najviše utuvio u sjećanje. Kad se smrači u gradu, zaključate vrata i spustite rolete. Kad se smrači usred šume, tada tek shvatite koliko toga vani hoda, leti, šušti, pije vodu, lovi, bježi i promatra vas iz mraka. Mi smo tamo samo gosti.
Nekako smo prihvatili predodžbu da odmor znači platiti nemalu svotu za to da bismo se na par dana preselili u drugo mjesto. Tamo nas pak čekaju kolone, prepune plaže, redovi, traženje parkirališnog mjesta i stotine drugih ljudi koji su također došli „pobjeći od svega.” Mi smo ovaj put zbilja pobjegli. I ništa nam nije nedostajalo. Dobro, možda more. Moram samo smisliti kako prenijeti more usred šume. I sakriti ga od svih ljudi.
