Autor teksta: Sandra Klimeš

Kdo je vládce světa… nebo aspoň domu?

Zapomeňte na Putina a Trumpa, na splátky, účty a jiné nudné věci… Nejdůležitější je zjistit, jestli má vládce domu plnou misku a čerstvou vodu. Vládce má čtyři nohy, vousy, tu nejměkčí srst, jakou si umíte představit, a mňouká a přede. Vládcem domu je kočka … alespoň toho mého.

Kočka je zvláštní zvíře – má svou vůli a přesně ví, co chce a co nechce. Každá kočka, kterou jsme zatím měli, byla moje chlupatá paní šéfová, vládkyně mého domu a duše. Žije u mě, jí a spí zadarmo a já jí vždy odpustím úplně všechny neplechy a přidám jí do misky novou dávku oblíbeného „žrádýlka”. A ona se na mě podívá, jako by říkala: „Panebože… co jsi mi to dala za hnus? Vždyť víš, že já, královna tohoto domu a vesmíru, to nemám ráda.” Plesknu se do čela, s úctou se omluvím a jdu pro jinou příchuť, aby se milostpaní neurazila ještě víc… Co se týče kočičí misky, je jedno, že tam ještě jídlo má – jestli je vidět dno, je hotovo! Je konec světa! Kočka umírá hlady a je týraná – alespoň tak to vypadá.

Nepotřebuju budík, na to mám kočku – tedy, jestli má právě k buzení chuť. Většinou nemá. Stane se, že mě vzbudí přesně v 6:30. To se mi líbí, dám milostpaní snídaničku a ona se pak umyje a postaví se před dveře, abych ji pustila ven. Nechávám kávu a jdu milostpaní otevřít. Ona si to ale rozmyslela, venku se jí nelíbí. Tak asi za chvíli… Posadím se, abych dopila kávu, ale ještě jsem si ji ani nevzala do ruky a kočka už mi vleze do klína, uvelebí se a spí. Ale já musím do práce a kočka se ani nehne. Je jí úplně jedno, že já přijdu pozdě do práce a děti do školy. Vzbudím ji, ona neví, kde je, který je den, ani kdo jsem já, ale jestli má šanci, tak mě drápne jako pomstu za to, že jsem ji vzbudila. Musím se převléknout, jsem celá od chlupů, ale nevadí. Odpouštím jí to. Vyhodím ji ven, vezmu si tašku a jdu, ale jen co otevřu dveře, kočka je zpátky.

Než ji přesvědčím o tom, že jestli vyleze ven, dostane pamlsek, už jdu pozdě.

Ze zkušenosti vím, že nejlepší dárek pro kočku není žádný vycpaný měkký polštářek, extra kočičí škrabadlo anebo naparáděný útulný domeček. Nejlepším dárečkem je krabice od těch věcí. Je zajímavé pozorovat, jak se kočičí tělo mění v tekutinu a pomalu, ale jistě se „vlévá” do jakékoliv škatule. Celé události samozřejmě předchází pečlivé plánování. Nejprve si škatuli důkladně obejde, očichá ji, poklepe po ní packou a pak se do ní spokojeně nacpe. A za chvilku už spí. Milostpaní je spokojená s „dárečkem”, a já jsem tak trochu zklamaná.

Někdy se na ni rozzlobím a nemluvím na ni. Vidím jí v očích, jak si myslí: „Konečně! Teď mám od tý dotěrný ženský trochu pokoj!” Protáhne se a jde si lehnout na své místečko na pohovce. Lehne si a začne vrnět.

A ja v sekundě zapomenu, proč jsem se na ni vlastně zlobila. Přisednu si k ní, ona mi vleze do klína a přede dál. A já už přemýšlím, že bych jí měla něco koupit – nějakou novou hračku nebo alespoň něco fajnového na zub, když je tak hodná…

Vědci si již desítky let kladou otázku, jestli jsou kočky ochočené, nebo ne. Já znám přesnou odpověď. Krmíme je, každodenně se staráme, aby měly čistý písek a plné misky – ony si ochočily nás.

Tko je vladar svijeta, ili barem kuće?

Zaboravite na Putina i Trampa, na plaćanja, račune i druge dosadne stvari… Najvažnije je ustanoviti ima li vladar kuće punu zdjelicu i svježu vodu. Vladar ima četiri noge, brkove i prede. Vladar kuće je mačka… Barem moje kuće.

Mačka je posebna životinja – ima svoju volju i točno zna što hoće, a što neće. Svaka mačka koju smo dosad imali bila je moja dlakava gospođa šefica, vladarica mog doma i duše. Živi kod mene, jede i spava besplatno, a ja joj uvijek oprostim baš sve nestašluke i dodam joj u zdjelicu novu dozu omiljene hrane. A ona me gleda kao da kaže: „Bože, što si mi dala to gadno? Pa znaš da ja, kraljica ove kuće i svemira, to ne volim.”

Lupim se po čelu, s poštovanjem se ispričam i idem po drugi okus da se milostiva ne bi uvrijedila još više… Što se tiče mačje zdjelice, svejedno je ima li tamo još jela – ako se vidi dno, gotovo je! Kraj svijeta! Mačka umire od gladi i zlostavljana je – barem to tako izgleda.

Ne trebam budilicu, za to imam mačku, ako ima volju za buđenjem. Većinom nema. Ustane se da bi me probudila točno u 6.30. To mi se svidi, dam milostivi doručak, a onda se ona umije i postavi pred vrata da ju pustim van. Ostavljam kavu i idem otvoriti milostivi. No ona se predomislila, vani joj se ne sviđa. Barem na trenutak… Sjednem da bih popila kavu, ali još ju nisam ni uzela u ruku, a mačka mi se već popne u krilo, raskomoti se i spava. Ali ja moram na posao, no mačka ni makac. Potpuno joj je svejedno hoću i zakasniti na pisao, a djeca u školu. Probudim je, ona ne zna gdje je, koji i je dan, a ni tko sam ja, ali ako ima šanse ogrebe me za osvetu što sam ju probudila. Moram se presvući, puna sam dlaka, ali ne smeta. Oprostim joj. Pustim ju van, uzimam torbu, ali samo što sam otvorila vrata, mačka je natrag. Prije nego ju uvjerim da će ako izađe van dobiti poslasticu, već kasnim.

Iz iskustva znam da najljepši dar za mačku nije nikakav podstavljeni meki jastučić, ekstra mačka grebalica ili ukrašena ugodna kućica. Najbolji dar je kutija od tih stvari. Zanimljvo je promatrati kako se mačje tijelo mijenja u tekućinu i pomalo ali sigurno se „ulijeva” u svakakve kutije. Cijelom događaju naravno prethodi pažljivo planiranje. Najprije kutiju pažljivo obiđe, onjuši je, dodirne šapom i onda se u nju mirno nastani. I već za trenutak spava. Milostiva je zadovoljna s „darom”, a ja sam pomalo razočarana.

Nekad se na nju naljutim i ne razgovaram s njom. Vidim joj u očima kako si misli: „Konačno! Sad imam mir od te nametljive žene.” Protegne se i ode leći na svoje mjesto na kauču. Legne i počne presti. A ja u sekundi zaboravim zašto sam se na nju uopće ljutila. Sjednem do nje, ona mi uđe u krilo i prede dalje. A ja već razmišljam da bih joj, kad je tako dobra, trebala nešto kupiti – neku novu igračku ili barem nešto fino za pod zub…

Znanstvenici si već desetljećima postavljaju pitanje jesu li mačke pripitomljene ili ne. Ja znam točan odgovor. Hranimo ih, svakodnevno se brinemo da imaju čisti pijesak i pune zdjelice – one su pripitomile nas.