Strach z minulosti

„Pravděpodobně se něčeho bojíte také v tuto chvíli. Jen nikdy nedovolte, aby strach zůstal ve vás, aby zapustil kořeny – strach tak neúprosně roste, vzmáhá se, zaslepí oči a křečovitě sevře mozek, úplně znemožní správné myšlení. Strach musíte sami ze sebe vymýtit, podívat se mu do očí a neúprosně se s ním vypořádat. Jinak vás přemůže a zničí.“

Takto o strachu beze strachu psala Žofie Krasková v Jednotě číslo 23 z roku 1976. Kromě již uvedené úvahy o tom, že je třeba čelit nepříteli, kterého všichni dobře známe, si autorka dovolila i svůj názor na využívání strachu ve výchově a výuce. Přidala také zdařilé a méně zdařilé příklady z vlastní zkušenosti a příběhy, které slyšela. Podívat se strachu do očí nikdy nebylo, není a nebude snadné, a proto podle autorky často hledáme pomoc. Proti dvěma nebo více párům očí strach snad přeci jen trošičku povolí.

„Bát se – znamená cítit se bezmocným, v tom případě potřebujeme někoho pro posilu (…) Často si v životě hledáme přítelkyni nebo přítele, který ví víc než my, který je silnější než my. Jen ten, kdo vás má skutečně rád, kdo se umí vžít do vaší situace, a ne vidět vás jako sebe – každý člověk je jinačí – jen ten má právo radit, ne však vnucovat svůj názor. Zbavit sebe i jiného strachu – to je jeden z krásných životních úkolů člověka.“

Strah iz prošlosti

„Vjerojatno se nečega bojite i u ovom trenutku. Samo nikad ne dozvolite da strah ostane u vama, da pusti korijene – strah onda nemilosrdno raste, razmaše se, zasljepljuje oči i grčevito stišče mozak, potpuno onemogućava ispravno mišljenje. Strah morate samog iz sebe iskorijeniti, pogledati mu u oči i nemilosrdno se s njim obračunati. Inače će vas savladati i uništiti.”

Tako je o strahu bez straha pisala Žofie Krásková u Jednoti broj 23 iz 1976. Osim već navedenog razmišljanja o tome da se treba sučeliti s neprijateljem kojeg svi dobro znamo, autorica si je dozvolila i svoj stav prema korištenju straha u odgoju i obrazovanju. Dodala je i uspješne i manje uspješne primjere iz vlastitog iskustva i priče koje je čula. Pogledati strahu u oči nikad nije bilo, nije i neće biti lako i zato, prema autorici, često tražimo pomoć.

„Bojati se -znači osjećati se bespomoćnim, u tom slučaju  trebamo nekoga kao pojačanje (…)Često u životu tražimo prijateljicu ili prijatelja koji zna više nego mi, koji je jači nego mi. Samo onaj koji vas stvarno voli, koji se zna uživjeti u vašu situaciju, a ne vidjeti vas kao sebe – svaki čovjek je drugačiji – samo taj ima pravo savjetovati, ali ne i nametati svoj stav. Izbaviti sebe i drugoga straha – to je jedna od lijepih zadaća čovjeka.