Autor teksta: Mato Pejić

Háček s háčky (a čárkami a délkami)

Určitě jste si už všimli praxe, že se o takzvaných velkých jazycích soudí jedním měřítkem, a o těch malých jiným. Slova z angličtiny se přejímají se vším všudy, zatímco například v případě češtiny se řídíme vlastním (chybným) sluchem. Když se píše německy, francouzsky nebo španělsky, všechny umlauty, apostrofy a otazníky vzhůru nohama jsou na svém místě, ale kde jsou české háčky, čárky a délky? Buďto na špatném místě, nebo tam vůbec nejsou.

Nejlepší možnost vidět, nebo spíš slyšet, jak to vypadá, máme právě teď, během živých přenosů utkání mistrovství světa ve fotbale. Televizní sportovní reportéři jsou pověstní tím, že se ani nesnaží dozvědět, jak se co vyslovuje, i když mají k dispozici dokonalé vybavení a obrovskou databázi nejrůznějších informací.

Dívám se tak na zápas Jižní Korea – Česko a nemůžu se vynadivit, jak komentátor chybuje, když pořád posloucháme o podobnosti obou našich slovanských jazyků, o tom jak mají spoustu slov, která se stejně píšou a čtou a mají i stejný význam. Je v tom však jeden háček – jsou totiž i slova, která se stejně píšou a čtou, ale mají rozdílný význam. A potom je tu zvláštní kategorie slov, kam patří i příjmení fotbalistů.
Nejprve jsem si všiml, že náš komentátor jméno Tomáše Součka vyslovuje správně a dostal jsem dojem, že alespoň s dvojhláskou „ou” problém nemá. Ale ani to nebyla pravda. Vladimíra Coufala vytrvale nazýval „Cufal” a Štěpánovi Chaloupkovi říkal „Chalupek”. Jako vždycky nejhůř dopadl hráč, který má v příjmení nešťastnou souhlásku „ř”, s níž si Chorvati jednoduše nedokážou poradit a vyslovují ji všelijak – jedni jako „r”, druzí jako „ž”, třetí eventuálně jako „rž”, ale málokdo správně. Náš slavný reportér šel však ještě o krok dále a během celého zápasu říkal brankaři Matěji Kovářovi – „Kovač”.

Existují však i opačné případy. Před pár lety jsem během evropského mistrovství v házené napsal poznámku o prapodivném případě hyperbohemizace: zatímco většina lidí se hlásce „ř” jednoduše vyhýbá, tenkrát ji reportér používal i tam, kam vůbec nepatřila. A tak levé spojce českého mužstva Pavlu Horákovi říkal „Horžak”.

Tím ale řada problémů chorvatských sportovních reportérů s češtinou ani zdaleka nekončí – podívejme se na závěr na jeden hřmotný příklad neznalosti pravidla, že slova v češtině mají vždy přízvuk na první slabice. Před patnácti lety hrál totiž ve fotbalovém klubu Dinamo Záhřeb český útočník Miroslav Slepička a reportéři mu pořád říkali Sle-pička. Jak to znělo chorvatským divákům, to jistě nemusím vysvětlovat, že ne?

Kvaka s kvačicama (i crticama i dužinama)

Sigurno ste primijetili praksu da se o takozvanim velikim jezicima sudi po jednom mjerilu, a malima po drugom. Riječi iz engleskog preuzimaju svi svugdje, dok se u slučaju češkog, na primjer, vodimo vlastitim (pogrešnim) sluhom. Kad se piše njemački, francuski ili španjolski, svi prijeglasi, apostrofi i naopako okrenuti upitnici su na svom mjestu, ali gdje su češke kvačice, crtice i dužine? Ili su na krivom mjestu ili ih uopće nema.

Najbolja prilika da vidite, ili bolje rečeno čujete kako to izgleda je upravo sada, tijekom prijenosa utakmica Svjetskog prvenstva uživo. Televizijski sportski reporteri poznati su po tome što se uopće ne trude naučiti nešto izgovoriti, iako imaju savršenu opremu i ogromnu bazu podataka svih vrsta informacija na raspolaganju.

Gledam utakmicu Južna Koreja – Češka i ne mogu se načuditi kako to da komentator griješi kada stalno slušamo o sličnostima između naša dva slavenska jezika, o tome kako imaju puno riječi koje se pišu i čitaju isto i imaju isto značenje. Međutim, postoji jedna kvaka – postoje i riječi koje se pišu i čitaju isto, ali imaju različita značenja. A onda postoji posebna kategorija riječi u koju spadaju i prezimena nogometaša.

Prije svega, primijetio sam da naš komentator ispravno izgovara ime Tomáša Součeka i stekao sam dojam da barem nema problema s diftongom „ou”. Ali ni to nije bila istina. Uporno je Vladimira Coufala nazivao „Cufal”, a Štěpána Chaloupeka „Chalupek”. Kao i uvijek, najgori scenarij bio je za igrača s nesretnim suglasnikom „ř“ u prezimenu, s kojim se Hrvati jednostavno ne mogu nositi i izgovaraju ga na sve moguće načine – neki kao „r“, drugi kao „ž“, treći eventualno kao „rž“, ali malo tko ga izgovara ispravno. Međutim, naš poznati reporter otišao je korak dalje i vratara Matěja Kovářa tijekom cijele utakmice nazvao „Kovač“.

No postoje i suprotni slučajevi. Prije nekoliko godina, tijekom Europskog prvenstva u rukometu, napisao sam bilješku o vrlo čudnom slučaju hiperbohemizacije: dok većina ljudi jednostavno izbjegava glas „ř“, taj put ga je novinar koristio čak i tamo gdje mu nije mjesto. I tako je lijevo krilo češke reprezentacije, Pavela Horáka, nazivao „Horžak“.

Ali time niz problema koje hrvatski sportski reporteri imaju s češkim ni izdaleka nije završen – pogledajmo konačno jedan eklatantan primjer nepoznavanja pravila da riječi u češkom jeziku uvijek imaju naglasak na prvom slogu. Prije petnaest godina, češki napadač Miroslav Slepička igrao je za nogometni klub Dinamo Zagreb, a novinari su ga stalno zvali Sle-pička. Sigurno ne moram objašnjavati kako je to zvučalo hrvatskim gledateljima, zar ne?