Z osady do osady

„Těžké byly začátky přistěhovalců, často neměli co jíst. Brambory pekli v popeli. Do kamen přikládali ze síně polena a větve. Vařilo se v kotlích zavěšených na řetězech a hrnce stály na třínožkách. Pec na pečení chleba stála uprostřed kuchyně, stavěná do čtverce, poměrně velká, a nad ní viselo od stropu maso a udilo se.“

„Loučíme se s Velkými Zdenci a Velkozdeňáky, zdravíme Ivanovo Selo a Ivanovoselské,“ oznamovalo dvojčíslo Jednoty 30/31 v roce 1976. Znamenalo to konec obsáhlé reportáže o jedné vesnici a začátek série článků o nejstarší české vesnici v Chorvatsku, které připravovali novináři Jednoty ve spolupráci s dopisovateli. O věty popisující život přistěhovalců v úvodu tohoto článku se zasloužil profesor Václav Herout v článku z roku 1971. Tentokrát byly součástí foto rubriky nazvané S kamerou Ivanovým Selem. Tato rubrika obsahovala také fotografii etno domečku jako příklad stavení, jaká se už sotva vídala na venkově. „Československý svaz v SRCH proto podniká opatření, aby jeden z nich nebyl zbourán a aby v něm bylo instalováno muzeum české a slovenské menšiny,“ vysvětlovala Jednota před padesáti lety.

V tomtéž čísle Jednoty jsme našli také rozhovory s funkcionáři, představiteli společensko-politického života v Ivanově Sele, rozhovory se zemědělci a dobytkáři, zvěrolékařem a porodní babičkou. O kulturním životě v Pémii několik slov připravil vedoucí školy Rudolf Koutník, a o životě v osadě hovořily babičky a mládež. Představena byla také ivanoselská dechovka s kapelníkem Jendou Sittou.

Od naselja do naselja

„Teški su bili počeci doseljenika, često nisu imali što jesti. Krumpire su pekli u pepelu. U peći su stavljali cjepanice i grane iz predsoblja. Kuhalo se u kotlovima obješenima o lance, a lonci su stajali na tronošcima. Četvrtasta krušna peć, prilično velika, nalazila se u sredini kuhinje, a iznad nje je sa stropa visilo meso koje se dimilo.”

„Opraštamo se s Velikim Zdencima i Velikozdenčanima, pozdravljamo Ivanovo Selo i Ivanoselce”, javljao je dvobroj Jednote 30/31 iz 1976. Značio je to kraj opsežne reportaže o jednom selu i početak serije članaka o najstarijem češkom selu u Hrvatskoj koje su pripremali novinari Jednote u suradnji s dopisnicima. Za rečenice iz uvoda ovog članka koje opisuju život doseljenika zaslužan je profesor Vjenceslav Herout svojim člankom iz 1971. Ovaj put su bile dio fotorubrike nazvane S kamerom Ivanovim Selom. Ova rubrika sadržavala je i fotografije etno kuće kao primjera gradnje kakva se već jedva viđala na selu. „Čehoslovački savez u SRH stoga poduzima mjere da jedna od njih ne bude srušena i da u njoj bude postavljen muzej češke i slovačke manjine”, objašnjavala je Jednota prije pedeset godina.

U istom broju Jednote našli smo i razgovore s funkcionarima, predstavnicima društveno-političkog života u Ivanovom Selu, razgovore s poljoprivrednicima i stočarima, veterinarom i babicom. O kulturnom životu u Pemiji nekoliko riječi pripremio je voditelj škole Rudolf Koutnik, a o životu u naselju govorili su bake i mladež. Bila je predstavljena i ivanoselska limena glazba s kapelnikom Jednom Sittom.