Autor teksta: Alen Janota
Jak nám fotbal prohrál
„Toto mistrovství ve fotbale je zajisté nejhorším mistrovstvím v historii,” slyšel jsem již mnohokrát z různých zdrojů a z různých stran, a i sám si to myslím. Jednu z nejvýznamnějších světových sportovních událostí letos vcelku ovládly různé kontroverze a nesportovní tahy. Zastřešující instituce světového fotbalu se vydala na nesprávnou cestu a z nejpopulárnějšího sportu se snažila vytvořit jeho amerikanizovanou variantu čili hon za pokladem a finančním ziskem. Ve finále na uvedeném mistrovství neprohrálo jenom sedmačtyřicet reprezentací, ale i samotný fotbal.
Docela mě mrzí, že mám velmi podobné shrnutí úspěchu chorvatské fotbalové reprezentace jako před dvěma lety po mistrovství Evropy. Tentokrát nám k úctyhodnému úspěchu nescházel jenom chloupek štěstí. Kvůli řadě rozhodnutí svou účast na mistrovství neukončilo Chorvatsko pouze předčasně, dočkalo se ale také nejvíce nepochopitelných a nespravedlivých rozsudků. Těm se celý svět nemohl vynadivit. Díky rozšíření počtu účinkujících zemí z dvaatřiceti na osmačtyřicet se na mistrovství tentokrát dostaly i některé menší, dokonce exotické reprezentace, které ale brzo poznaly realitu. „Jste pouze slanečci, a toto je bazén pro žraloky,” jasně jim vzkázali organizátoři. Chorvatsko si po třech medailích ze světových mistrovství v třicetiletém období mělo užívat alespoň respekt, a ne být považováno za kamínek ve střevíci.
Pocit, že ti soustavně křivdí, a přitom nemůžeš nic změnit, patří mezi nejbolestivější. Jako bývalému sportovci mi nejvíce vadí, že právě ve sportu došlo k tolika nesportovním zásahům. Toto mistrovství světa si budu pamatovat právě kvůli okamžiku po porážce mužstvem Portugalska, kdy jsem byl natolik zklamaný, že jsem se málem zařekl, že už se nikdy na fotbal dívat nebudu. Je ale známo, že ve čtyři hodiny ráno na taková rozhodnutí není ta nejlepší doba. Když jsem se ráno probudil, věděl jsem, že to nedodržím, protože opravdový fanoušek neopustí svůj milovaný tým v žádném případě, a obzvlášť ne kvůli zlomyslnému jedinci s píšťalkou.
Úvodník na toto téma jsem psal dříve, než proběhlo finálové utkání, a tím jsem chtěl dodatečně podtrhnout svou nespokojenost celkovým průběhem mistrovství. Vím ale, že jsme před semifinálovým zápasem Anglie a Argentiny v našem kvízovém týmu měli jednomyslný postoj, že bychom si přáli, aby vypadla obě mužstva, přestože to není možné. Chytřejší než jsem sám říkají, že ve všem zlém se vždy najde také něco dobrého. V tomto případě ani věčný vtipálek, jakým bych si přál být, moc dobrého nevidí. Možná jen to, že naši reprezentanti, kteří v předešlých mistrovstvích docílili nevídaných úspěchů a přinesli nám tolik radosti, po letošním – řekněme předčasném – vyřazení získali nějaký ten den odpočinku se svými rodinami navíc.
Kako nam je nogomet izgubio
„Ovo nogometno prvenstvo je sigurno najgore prvenstvo u povijesti”, čuo sam već mnogo puta iz raznih izvora i s raznih strana, a i sam to mislim. Jedan od najznačajnijih svjetskih sportskih događaja ove godine su u potpunosti preplavile razne kontroverze i nesportski potezi. Krovna institucija svjetskog nogometa pošla je krivim putem i od najpopularnijeg sporta se trudila stvoriti njegovu amerikaniziranu varijantu, odnosno lov na blago i financijsku dobit. U konačnici na navedenom prvenstvu nije izgubilo samo 47 reprezentacija, nego i sam nogomet.
Jako mi je žao da imam vrlo sličan sažetak uspjeha hrvatske nogometne reprezentacije kao i prije dvije godine na europskom prvenstvu. Ovaj put nam je za hvalevrijedan uspjeh nije nedostajala samo vlas sreće. Zbog niza odluka Hrvatska je svoje sudjelovanje na prvenstvu zaključila ne samo prijevremeno, već je doživjela i najviše nerazumljivih i nepravednih sudačkih odluka. Tome se cijeli svijet nije mogao načuditi. Zahvaljujući proširenju broja zemalja sudionica s 32 na 48, ovaj put su na prvenstvo došle i neke manje, čak i egzotične reprezentacije, no koje su brzo upoznale realnost.
„Vi ste samo haringe, a ovo je bazen za morske pse”, jasno su im poručili organizatori. Hrvatska je nakon tri medalje sa svjetskih prvenstava u razdoblju od trideset godina trebala uživati barem poštovanje, a ne biti smatrana kamenčićem u cipeli.
Osjećaj da ti se sustavno radi nepravda, a da pritom ne možeš ništa promijeniti spada među najbolnije. Kao bivšem sportašu najviše mi smeta da je upravo u sportu došlo do toliko nesportskih intervencija. Ovo svjetsko prvenstvo pamtit ću upravo zbog trenutka nakon poraza protiv momčadi Portugala kad sam bio toliko razočaran da sam se skoro zakleo da više nikad neću gledati nogomet. Ali kao što je poznato, četiri sata ujutro nije najbolje vrijeme za takve odluke. Kad sam se ujutro probudio, znao sam da to neću održati jer pravi navijač ne napušta svoj omiljeni tim ni u kojem slučaju, a posebno ne zbog zlonamjernog pojedinca sa zviždaljkom.
Uvodnik o ovoj temi napisao sam prije nego je protekla finalna utakmica, a time sam htio dodatno podcrtati svoje nezadovoljstvo cijelim tijekom prvenstva. Ali znam da smo prije polufinalne utakmice Engleske i Argentine u našem kvizaškom timu imali jednoglasan stav da želimo na ispadnu obje momčadi, iako to nije moguće. Pametniji od mene kažu da se u svakom zlu uvijek nađe i nešto dobro. U ovom slučaju niti vječni šaljivdžija kakav bih želio biti ne vidi puno dobrog. Možda samo to da naši reprezentativci koji su u prijašnjim prvenstvima ostvarili neviđene uspjehe i donesli nam toliko radosti, nakon ovogodišnjeg, recimo to prijevremenog ispadanja, dobili barem koji dan više za odmor sa svojim obiteljima.
