Autor teksta: Květa Kek
Vzpomínky nejen z dětství
Milí čtenáři, ráda bych se s vámi podělila o jednu vzpomínku, která vznikla před šesti lety v tuto jarní dobu. Vzpomínám večer, než usnu, a ráno, když se probouzím.
Jeli jsme z Bjelovaru, když jsme mezi končenickými rybníky viděli stát dvě auta a před nimi náklaďák. Nevěděli jsme proč. Najednou ten první řidič začal předjíždět, ale řidič náklaďáku mu mával, že nemůže. Tak jsme se courali pomalu až do roviny, kde bylo vidět do kopce, že nic nejede v protisměru. Řidič dal znamení, že můžeme jet, ale pomalu. Byli jsme napjatí, co to asi je tak důležitého, co šofér náklaďáku tak opatroval. To stálo za to. Hezky, jako podle předpisů, tak kráčela labutí matka, a řekla bych, že byla pyšná na své pokolení. Za ní šly tři její maličké děti – jedno za druhým jako na provázku. Byly tak malé, že by se vešly do dlaně.
Nemohu na ten obrázek zapomenout – jak labuť šla s hlavou vzhůru. Třebaže jsme jeli pomalu, jak nám řidič ukazoval, asi uviděla, že je tu nebezpečí, a uskočila do trávy. Když jsme jeli do kopce, jel už i náklaďák. Zamávala jsem řidiči, když jsme ho předjížděli, za jeho dobrotu, že tak hlídal tu labutí rodinku. Kdykoliv jedeme tou cestou, a je to často, vzpomínám na ten hezký obrázek a pokaždé řeknu: „Tady, tady to bylo!”
Na závěr vám povím, že před spaním nepočítám ovečky. Vzpomínám na různá zvířátka, se kterými jsem vyrůstala. To jsou ty nejlepší ukolébavky – vzpomínky z dětství.
Uspomene ne samo iz djetinjstva
Dragi čitatelji, rado bih s vama podijelila jednu uspomenu koja je nastala prije šest godina u ovo proljetno doba. Sjetim je se uvečer prije nego zaspim i ujutro kad se probudim.
Išli smo iz Bjelovara kad smo između končaničkih ribnjaka vidjeli dva auta kako stoje, a ispred njih kamion. Nismo znali zašto. Odjednom je onaj prvi vozač počeo pretjecati, ali vozač kamiona mu je mahao da ne može. Tako smo se vukli pomalo sve do ravnine gdje se moglo do uzbrdice vidjeti da ništa ne ide iz suprotnog smjera. Vozač je dao znak da možemo ići, ali polako. Bili smo napeti što to mora biti tako važno na što je vozač kamiona tako pazio. I vrijedilo je. Lijepo, kako po propisu, koračala je majka labudica i rekla bih da je bila ponosna na svoj pomladak. Za njom su išla tri mala djeteta – jedno za drugim kao na uzici. Bili su tako mali da bi stali u dlan.
Ne mogu zaboraviti tu sliku – kako je labudica išla s glavom gore. Iako smo išli polako kako nam je vozač pokazivao, vjerojatno je osjetila opasnost i skočila je u travu. Kad smo išli uzbrdo išao je i kamion. Mahnula sam vozaču kad smo ga pretekli zbog njegove dobrote jer je tako pazio na tu labuđu obitelj. Kad god idemo tom cestom, a to je često, sjetim se te lijepe sličice i svaki put kažem: „Ovdje, ovdje je to bilo.”
Zaključno ću vam reći da prije spavanja ne brojim ovčice. Prisjećam se raznih životinja s kojima sam odrastala. To su najljepše uspavanke – te uspomene iz djetinjstva.
