Život – škola bez známek

„Myslíte si, že když máte školu za sebou, že jste se rozloučili se známkami? Vždyť vás v životě stále něco popohání a prohání, že je to tak? No, buďte rádi, dokud jste schopni k tomu prohánění, tak jste ještě schopni žít, taková uťuťkaná židlička, z které už nemůžete, není tomu sedícímu právě milá.“

Výše uvedené věty patří Žofii Kraskové a objevili jsme je v její stálé rubrice nazvané Na slovíčko, slovíčko v Jednotě číslo 9 z roku 1975. „Školní známka není ještě známkou lidskosti, je jen pouhou a nedostatečnou známkou vědomosti,“ uvažuje známá krajanská autorka v tomtéž článku a současně se zamýšlí nad tím, jestli by pro člověka bylo přínosné, kdyby se jeho každodenní pracovní, rodinné a jiné povinnosti hodnotily jako ve škole.

Autorka svůj článek před padesáti lety ukončila povzbudivými nadčasovými slovy: „Vidíte, ne naříkat a jen kritizovat, to a ono jsme neudělali, nebo ‚máme pomoci!‘, ne, máme udělat. A kdyby nám někdo ta naše slova známkoval, jak se staráme dokonce o ně, jakou úrodu dají, ono by nás to jistě přivedlo také k větším výkonům. Nezapomeňte se dívat kolem sebe, možná že ten druhý to dělá lépe než vy, možná se v sobě známkuje. Nedejte se, pětku si každý z nás musí zasloužit – vysloužit.“

Život – škola bez ocjena

„Mislite li da kad ste završili školu da ste se rastali s ocjenama? Zar nas uvijek u životu nešto pokreće i tjera da je to tako? No, budite sretni, ako ste sposobni za takvo tjeranje, onda ste sposobni i živjeti, izlizani stolac s kojeg više ne možete ustati nije onome tko sjedi baš drag.”

Gore navedene rečenice pripadaju Žofiji Kráskovoj i objavili smo ih u njenoj stalnoj rubrici nazvanoj Na riječ, riječ u Jednoti broj 9 iz 1975. „Školska ocjena još nije ocjena ljudskosti, ona je puka i nedovoljna ocjena znanja”, navodi poznata manjinska autorica u istom članku i istovremeno se zamišlja nad tim bi li čovjeku bilo od koristi kad bi se njegove svakodnevne radne, obiteljske i druge obaveze ocjenjivale kao u školi.

Autorica je svoj članak prije pedeset godina zaključila poticajnim bezvremenskim riječima: „Vidite, ne naricati i samo kritizirati, nismo napravili to i to, ili ‘moramo pomoći!’, ne, moramo učiniti. I kad bi nam netko te naše riječi ocjenjivao, kako se uopće brinemo o njima, kakvog ploda daju, to bi nas sigurno dovelo do još većih postignuća. Ne zaboravite pogledati oko sebe, možda netko drugi to radi bolje nego vi, možda se u sebi ocjenjuje. Ne dajte se , peticu svaki od nas mora zaraditi i zaslužiti.”