Autor teksta: Sandra Klimeš

Včelky ve smetí

Dostali jsme za úkol nafotit pro titulní stránku Jednoty jarní přírodu. Tak jsem vzala mobil a vyrazila na procházku do přírody podívat se, jestli už vykukují sněženky. Jsou venku, je jich spousta a jen se bělají. Ale nedívala jsem se jen na sněženky, petrklíče a další jarní květiny. Hned vedle idylického květinového vstupu do lesa stála hromada smetí.

Po celý rok jsme svědky takových obrazů – v každém lesíku je spousta odpadků, v každé řece pluje různé smetí a dno ukrývá další. Smetí leží i kolem silnic a skládky odpadu jsou přeplněné. Nad těmito obrazy jsme zděšeni, ale zřídka nás napadne, že za znečistění přírody jsme vinni právě my, lidé. Snadno to poznáme podle toho, jak vypadají místa, kde žijí zvířata, a místa, kde žijí lidé.

V jedné ze sněženek jsem spatřila včelku. Nejužitečnější hmyz hned vedle hromady smetí u lesa. Včelky kromě produkce medu také opylují rostliny a bez opylování by nebylo ani jídlo. Navíc pouze deset procent rostlin na Zemi je opylováno větrem. Lidé vědí, jak je obyčejná včelka důležitá a užitečná, ale i přesto jsou každým dnem stále více ohrožené, umírají ve velkém počtu a pomalu mizí. Sám Albert Einstein řekl, že „pokud včely zmizí z povrchu zemského, lidstvu jako druhu nezbydou více než čtyři roky života. Bez včel by nebylo opylování, ovoce, jídlo a ani lidé.˝ Ale přesto je bereme jako samozřejmost, květiny zaléváme betonem a trávíme je pesticidy. Včelky onemocní a pak se divíme, že pomalu umírají a mizí. Divíme se, ale své zvyky těžko měníme.

Říkáme o sobě, že jsme nejchytřejší na planetě, ale podle toho, jak se chováme k přírodě, bych neřekla, že to tak je. Jsem z toho smutná. Příroda není náš odpadkový koš. Nejde jen o to, že jeden člověk vyhodí jeden nylonový sáček nebo brčko. Na zeměkouli žije kolem 8,3 miliard lidí, a všichni si řeknou: „vždyť je to jen jeden nylonový sáček.˝ Takový „jeden˝ se přemění na hromadu odpadu, který pluje v řekách, mořích a oceánech a vytváří celé hory odpadků. A co my na to? Lehčí je odvrátit hlavu, nedívat se a zapomenout. Důsledky možná nevidíme teď, ale uvidíme je v budoucnu, a to bude pozdě.

Dost bylo výmluv, jako „to není můj problém˝ a „já tu nic nezmůžu.˝ To není pravda! Neházet smetí do přírody není nic těžkého. Je to to nejmenší, co můžeme udělat. Třídit papír a plast není o nic složitější. Stejně jako vysázet kytičky a bylinky, které mají včelky rády. Ony budou mít potravu a my budeme mít krásnou podívanou.

Ještě není pozdě, pojďme společně do toho! Naše děti a včelky nám budou vděčny.

Pčele u smeću

Dobili smo zadatak fotografirati za naslovnicu Jednote proljetnu prirodu. Zato sam uzela mobitel i otišla u šetnju prirodom kako bih vidjela jesu li već provirile visibabe. Vani su, ima ih puno i upravo postaju bijele. Ali nisam gledala samo visibabe, jaglace i ostalo proljetno cvijeće. Odmah pored idiličnog cvjetnog ulaza u šumu bila je hrpa smeća.

Takvim slikama svjedočimo tijekom cijele godine – u svakoj šumi ima puno smeća, u svakoj rijeci pluta razno smeće, a ima ga i skrivenog na dnu. Smeće leži i oko cesta, a kontejneri za otpad su prepuni. Zgroženi smo tim slikama, ali rijetko nam padne na pamet da smo za onečišćenje prirode krivi upravo mi, ljudi. Lako to možemo prepoznati prema tome kako izgledaju mjesta gdje žive životinje i mjesta gdje žive ljudi.

U jednoj od visibaba opazila sam pčelu. Najkorisniji kukac odmah pored hrpe smeća kraj šume. Osim što proizvode med, pčele također oprašuju biljke, a bez oprašivanja ne bi bilo hrane. Štoviše, samo deset posto biljaka na Zemlji oprašuje vjetar. Ljudi znaju koliko je obična pčela važna i korisna, ali unatoč tome, one su svakim danom sve ugroženije, umiru u velikom broju i polako nestaju. Sam Albert Einstein rekao je da „ako pčele nestanu s lica zemlje, čovječanstvu kao vrsti ne bi ostalo više od četiri godine života. Bez pčela ne bi bilo oprašivanja, voća, hrane, kao ni ljudi.“ Pa ipak, uzimamo ih zdravo za gotovo, zalijevamo cvijeće betonom i prskamo ga pesticidima. Pčele se razbole, a onda se pitamo zašto polako umiru i nestaju. Pitamo se, ali teško je promijeniti svoje navike.

Kažemo za sebe da smo najpametniji na planetu, ali na temelju toga kako se odnosimo prema prirodi, ne bih rekla da je to slučaj. To me rastužuje.

Priroda nije naša kanta za smeće. Nije stvar u tome što jedna osoba baci jednu plastičnu vrećicu ili slamku. Na Zemlji ima oko 8,3 milijarde ljudi, i svi misle: „To je samo jedna plastična vrećica.” Takva “jedna” pretvara se u hrpu smeća koja pluta u rijekama, morima i oceanima, stvarajući cijele planine smeća. A što je s nama? Lakše je okrenuti se, ne gledati i zaboraviti. Možda nećemo vidjeti posljedice sada, ali vidjet ćemo ih u budućnosti, i bit će kasno.

Dosta je bilo izgovora poput „to nije moj problem“ i „ne mogu ništa učiniti po tom pitanju“. To nije istina! Ne bacati smeće u prirodu nije teško. To je najmanje što možemo učiniti. Sortiranje papira i plastike nije ništa teže. Baš kao ni sadnja cvijeća i bilja koje pčele vole. One će imati hranu, a mi prekrasan prizor.

Još nije kasno, krenimo zajedno! Naša djeca i pčele bit će nam zahvalne.