Autor teksta: Alen Janota

Olympijské hry skončily – začíná olympiáda!

Pokud se vám po přečtení titulku tohoto úvodníku zdá, že se autor opět zbláznil, není to tak docela pravda. Jde o dvě různé věci, které jsem i já dlouho považoval za synonyma. V antickém Řecku se totiž slovo „olympiáda” vztahovalo na čtyřleté období mezi olympijskými hrami. Věřím, že to dnešní špičkoví sportovci vnímají stejně. Zatímco pro ně 22. února skončily další nezapomenutelné hry, současně začalo čtyřleté období příprav, které skončí začátkem příštích her, jež se budou konat v roce 2030 ve Francii v regionech Auvergne-Rhône-Alpes a Provence-Alpes-Côte d´Azur.

Bylo by škoda těm sportovním hrdinům, jež jsme více než dva týdny sledovali v napínavých soutěžích, nevěnovat alespoň několik řádků a nevyzdvihnout jejich téměř nadlidské úsilí. Zvlášť když víme, že mezi splněním a zhroucením snu o olympijské medaili bývá často jen bleskurychlý okamžik, v němž se na vás bohyně Fortuna buď usměje, nebo se k vám otočí zády. Těm, kteří letošní zimní olympijské hry v Itálii sledovali pozorněji, se při vzpomínce na ně v budoucnu jistě vybaví scéna, kdy norský fenomén Johanes Høsflot Klæbo na lyžích uhání do kopce takovou rychlostí, jaké většina z nás nedokáže dosáhnout ani při jízdě na koloběžce z kopce dolů. Zimní olympijské hry mají již více než stoletou historii, ale ty letošní jsou výjimečné také tím, že přinesly první medaili v historii některému ze států Jižní Ameriky. Získal ji Lucas Pinheiro Braathen, který v obřím slalomu vybojoval zlatou medaili pro Brazílii.

Zatímco se Klæbo hnal po svazích, jako by ho honili všichni čerti, sen o zlaté olympijské medaili se hroutil všem jeho soupeřům. Norskému hrdinovi se podařilo něco, co dosud nikdo nedokázal – vyhrát všech šest závodů, kterých se zúčastnil. Smíšené pocity si z her odnáší americký krasobruslař Ilia Malinin, který na olympijské hry přišel neporažený a na ledě běžně předváděl i dlouhou dobu zakázaná salta. V Miláně vyhrál zlato v týmové soutěži, ale v soutěži jednotlivců ho o medaili připravil okamžik neopatrnosti, respektive několik pádů a dotek ledu rukou – a co je ještě horší – i zadkem. K napsání tohoto úvodníku mě jako ztvárnění touhy po medaili inspiroval především další norský lyžař Atle Lie McGrath, který se tentokrát hrdinou bohužel nestal. Po prvním slalomu, v němž si vyjel více než půlsekundový náskok před ostatními závodníky, ve druhé jízdě netrefil jednu z branek a sen se v milisekundě rozplynul. Poté ve vzteku mrštil hůlkami, nechal lyže lyžemi, odkráčel přes ohradu na okraj sjezdovky a lehl si do sněhu. Leže na italském sněhu, který ho o sen připravil, v sobě nejspíš zažehl nový sen o úspěchu na francouzském sněhu za čtyři roky.

Ve špičkovém sportu to prostě tak chodí. Když skončí zápas, okamžitě začíná příprava na další utkání. Čtyři roky příprav by měly stačit. Když o tom přemýšlím, hned se mi vybaví slova bývalého ředitele Gymnázia Daruvar Antuna Marjanoviće, s nimiž nás jako v prvním ročníku vítal v nové škole: „Pokud jste se nezačali učit včera, dnes už je pozdě!”

Dodejme ještě, že jsem i já sám měl olympijský sen. Jednou z rána se mi zdálo, že jsem vyhrál olympijský maraton. Je mi jasné, že si mé podvědomí přeje, abych byl vždy nejlepší, ale že si muselo zvolit tu nejtěžší disciplínu? Jelikož jsem se však na závod nezačal připravovat o den dříve, bylo prostě pozdě reagovat. Má medaile zůstala jen krásným, nerozplynutým snem.

Olimpijske igre su završile – počinje olimpijada!

Ako vam se nakon čitanja naslova ovog uvodnika čini da je autor opet poludio, to nije sasvim istina. To su dvije različite stvari koje sam i ja dugo smatrao sinonimima. U antičkoj Grčkoj riječ “olimpijada” odnosila se na četverogodišnje razdoblje između olimpijskih igara. Vjerujem da današnji vrhunski sportaši to doživljavaju na isti način. Dok su za njih 22. veljače završile još jedne nezaboravne Igre, započelo je četverogodišnje razdoblje priprema koje će završiti početkom sljedećih igara, koje će se 2030. održati u Francuskoj u regijama Auvergne-Rhône-Alpes i Provence-Alpes-Côte d’Azur.

Šteta bi bilo ne posvetiti barem nekoliko redaka tim sportskim herojima, koje već više od dva tjedna pratimo u uzbudljivim natjecanjima, i ne istaknuti njihove gotovo nadljudske napore. Pogotovo kada znamo da između ispunjenja i sloma sna o olimpijskoj medalji često postoji samo munjevit trenutak u kojem vam se božica Fortuna ili nasmiješi ili vam okrene leđa. Oni koji su pomnije pratili ovogodišnje Zimske olimpijske igre u Italiji sigurno će se u budućnosti, kada ih se budu sjećali, prisjetiti scene kada norveški fenomen Johanes Høsflot Klæbo juri na vrh na skijama takvom brzinom koju većina nas ne može postići ni dok se vozimo romobilom nizbrdo. Zimske olimpijske igre postoje već više od stoljeća, ali ovogodišnje su posebne i jer su donijele prvu medalju u povijesti jednoj južnoameričkoj zemlji. Osvojio ju je Lucas Pinheiro Braathen, koji je za Brazil osvojio zlatnu medalju u veleslalomu.

Dok je Klæbo jurio niz padine kao da ga svi vragovi progone, san o olimpijskoj zlatnoj medalji rušio svim njegovim suparnicima. Norveški junak uspio je učiniti nešto što nitko prije nije – pobijediti u svih šest disciplina u kojima je sudjelovao. Američki umjetnički klizač Ilia Malinin, koji je na Olimpijske igre došao neporažen i rutinski na ledu izvodio salto koji je dugo bio zabranjen, nosi s igara pomiješane osjećaje. U Milanu je osvojio zlato u ekipnoj konkurenciji, ali u pojedinačnoj konkurenciji koštao ga je medalje trenutak nepažnje, točnije nekoliko padova i dodirivanje leda rukama – i što je još gore  – stražnjicom. Na pisanje ovog uvodnika kao utjelovljenje želje za medaljom inspirirao me je još jedan norveški skijaš, Atle Lie McGrath, koji nažalost ovaj put nije postao heroj. Nakon prvog slaloma, u kojem je imao prednost veću od pola sekunde pred ostalim natjecateljima, u drugom je spustu promašio jedna od vrata i san je nestao u milisekundi. Zatim je u ljutnji bacio štapove, ostavio skije, prešao preko ograde do ruba staze i legao u snijeg. Ležeći na talijanskom snijegu koji mu je oteo san, vjerojatno je upalio novi san o uspjehu na francuskom snijegu za četiri godine.

Tako to jednostavno ide u vrhunskom sportu. Kad završi utakmica, odmah počinju pripreme za sljedeću. Četiri godine priprema trebale bi biti dovoljne. Kad razmislim o tome, odmah se sjetim riječi bivšeg ravnatelja Gimnazije Daruvar Antuna Marjanovića, kojima nas je dočekao u novoj školi kao da smo u prvoj godini: “Ako nisi počeo učiti jučer, danas je prekasno!”

Dodajmo još da sam i sam imao olimpijski san. Jednog jutra sanjao sam da sam pobijedio na olimpijskom maratonu. Jasno mi je da moja podsvijest uvijek želi da budem najbolji, ali da je morala odabrati najtežu disciplinu? Budući da se nisam počeo pripremati za utrku dan prije, jednostavno je bilo prekasno za reakciju. Moja medalja ostala je samo lijep, nerastopljen san.