Autor teksta: Sandra Klimeš
Léto, nebo zima?
Na tuto otázku můžu hned, bez dlouhého přemýšlení, dát stoprocentně přesnou odpověď: léto! Tedy pro mě… Kolikrát jsme si v práci při svačině povídali o tom, kdo kde byl a jak se měl. Odpovědi jsou různé, někdo pracoval, někdo doma odpočíval a lenošil a někdo cestoval na hory za sněhem lyžovat. Ohledně lyžování… já těm lidem věřím, že to pro ně bylo báječné, ale sama bych to ani zkoušet nemusela… Zřejmě ze mě nikdy žádná Elsa nebude.
Co se mě týká, zimu nemám ráda vůbec. Je mi zima, musím topit a přikládat a při tom se oblékat… teplé blůzky, kalhoty, tepláky, čepice, šály, rukavice, no vždyť víte sami. A když někam přijdete a musíte se z toho všeho zase dostat ven, vypadá to, jako by se stahovala kůže z králíka. A za velký úspěch při balení na cestu zpátky domů počítám, když nic nezapomenu. Ani jednu dětskou rukavičku.
Vzpomínám si, když moje děti byly ještě malé, jak jsem je sotva narvala do kombinézy. Trvalo to dost dlouho… a pak syn řekne: „Já musím čůrat!” Tak proces začínal znovu. A natáhnout rukavičky dětem na miniaturní prstíčky ve stavu vařených špaget, to je zážitek sám pro sebe. A pak musela čůrat dceruška. Ale nestěžuju si, děti si užily sněhu, když ještě byl, válely se a sáňkovaly, stavěly sněhuláka a koulovaly se. A já jsem při tom popíjela čajíček s rumem a dívala se na ně, jak se baví a jak jim to krásně jede. Skrz okno. Z obýváku. Vleže. Z tepla. Sníc o moři. Ale musím uznat, že zima má i své pozitivní stránky… například, když si obléknu tlustou zimní bundu, lidi nevidí, jak jsem pod ní krásně kulatá. A ještě něco mám na zimě ráda – její konec!
Moje roční období je léto. Jsem jako ten had – když vyleze sluníčko, tak vylézám i já. Už v únoru, březnu plánuji záhony, které květiny koupím do oken, a intenzivně přemýšlím o moři, ale to je samostatná kategorie. Miluju pálivý písek pod nohama nebo žhavé kameny, na kterých se smažím, otáčím a matlám krémem, abych se nepřipálila jako včerejší oběd. A plavat, šnorchlovat anebo se jen tak nasolit, abych se do roka nezkazila, jak říká můj manžel. Žádné oblečení navíc, jen letní šatečky, sluneční brýle a můžu jít. Ubytování u moře je zase jiná povídka. A to léto tak rychle uteče, ještě ani nepřišlo, a já už lituju, že zase bude brzo zima… Můžu si užívat tepla a říkat si, že ho mám ráda, protože nemusím na plus 40 pracovat na střeše, ani být zedníkem, nemusím pracovat na stavbě silnic nebo dělat jiné letní práce. V opačném případě si myslím, že bych asi to léto nemilovala tak moc… Všechna čest všem těm lidem.
(A musím něco veřejně přiznat mamince… Mami, tílko nenosím ani v zimě…)
Ljeto ili zima?
Na ovo pitanje mogu odmah, bez dugog razmišljanja, dati stopostotno točan odgovor: ljeto! Za mene. Koliko puta smo na poslu pri gablecu razgovarali o tome tko je gdje bio i kako se proveo. Odgovori su razni, netko je radio, netko se doma odmarao i ljenčario, a netko je putovao u snježne planine na skijanje. U vezi skijanja… Vjerujem tim ljudima da im je bilo bajkovito, ali sama to ne bih htjela niti probati… Očito od mene nikad neće biti nikakva Elsa.
Što se mene tiče, zimu uopće ne volim. Hladno mi je, moram grijati, ložiti i pritom se i oblačiti…. Tople bluze, hlače, trenirke, kape, šalovi, rukavice, no znate i sami. A ako nekamo dođete i morate iz svega toga izaći van, to izgleda kao guljenje krzna sa zeca. A velikim uspjehom smatram kad pri pakiranju za put natrag kući ništa ne zaboravim. Niti jednu dječju rukavicu.
Sjećam se kad su moja djeca bila još mala, kako sam ih jedna ugurala u kombinezone. Trajalo je to dosta dugo… i onda sin kaže: „Moram piškiti!” I proces bi počinjao ispočetka. A nataknuti rukavice djeci na minijaturne prstiće u stanju kuhanih špageta, to je doživljaj sam za sebe. A onda je i kćerka morala piškiti. Ali ne žalim se, djeca su se nauživala snijega dok ga je još bilo, valjali se i sanjkali, pravili snjegovića i grudali se. A ja sam pritom pila čaj s rumom i gledala ih kako se zabavljaju i kako im lijepo ide. Kroz prozor. Iz dnevne sobe. Ležeći. U toplom. Sanjajući o moru. No moram priznati da zima ima i svoje pozitivne strane… Na primjer kad odjenem debelu zimsku jaknu, ljudi ne vide kako sam ispod nje lijepo okrugla. I još nešto volim kod zime – njen kraj!
Moje godišnje doba je ljeto. Ja sam kao zmija – čim izađe sunce, izlazim i ja. Već u veljači, ožujku počinjem planirati cvjetnjake, koje cvijeće ću kupiti za prozore, te intenzivno mislim o moru, no to je posebna kategorija. Volim žarki pijesak pod nogama ili vruće kamenje na kojima se pržim, okrećem i mažem kremom da ne zagorim kao jučerašnji ručak. Kao i plivati, roniti ili se tek tako usoliti da se ne pokvarim za idućih godinu dana kako kaže moj suprug. Nikakva odjeća previše, samo ljetne haljinice, sunčane naočale i mogu ići. Smještaj na moru je pak druga priča. A to ljeto tako brzo prođe, još nije niti došlo, a ja već žalim jer će skoro opet biti zima… Mogu uživati na toplom i govoriti si da ga volim jer ne moram na plus 40 raditi na krovu, niti biti zidar, ne moram raditi na izgradnji cesta ili raditi druge ljetne radove. U suprotnom, mislim da ljeto ne bih previše voljela… Svaka čast svim tim ljudima.
(I moram nešto javno priznati mami… Mama, body ne nosim niti po zimi…)
