Autor teksta: Sandra Klimeš
Konec školního roku… konečně
Konec školního roku je vždy mimořádné období, ale když je to navíc konec základní školy, je to ještě mimořádnější. Končí období dětství a začíná bouřlivé období dospělosti. Je to ohromný stres, jak pro osmáky, tak i pro rodiče. Nastává loučení se spolužáky, učitelkami a učiteli. Ale já nebudu psát o krásné zábavě se spolužáky a věřím, že se spousta rodičů v tomto neveselém textu pozná.
Říká se, že je základní škola nejkrásnější období v životě. Pro někoho to tak doopravdy je, ale pro nás to žádná krása nebyla. Můj syn, dítě s potížemi, žádné větší problémy s látkou neměl, ale museli jsme řešit problémy se spolužáky, a nejen z jeho třídy. Nerozumím satisfakci osoby, která někoho neustále trápí a týrá a dělá mu něco naschvál, i když moc dobře ví, jaké problémy to dítě, v tomto případě právě můj syn, má. Proč to dělali i přes nesčetná upozornění asistentky, pedagožky a třídní učitelky? Co tím přesně získali? Chtěla bych vědět, zdali s nimi rodiče doma mluvili o tom, že existují děti a lidé, kteří jsou trošku jiní a je zapotřebí jim pomoct a přizpůsobit se, a ne jim ještě zhoršovat život. Zdali je učí toleranci a empatii? Jací lidé z nich vyrostou, když už teď, jako děti, v sobě nemají vsazený instinkt pomoci někomu, kdo pomoc potřebuje? A můžete si jen představit, jak se takové dítě potom cítí… A jak se cítí jeho rodiče? Napsala bych sem sprosté slovíčko… Přesně tak jsem se pokaždé cítila, když jsem se dozvěděla, že ho ve škole týrali. Já svoje děti učím, aby každému pomohli, pokud mají tu možnost. Jestli babičce na chodníku vypadne z rukou taška, seber ji; jestli někdo spadne z kola a rozedře si koleno, podej mu kapesník; jestli má někdo žízeň a ty máš vodu, dej mu napít. Jestli nemůžeš pomoci, tak ani neubližuj. Také jsem syna učila, že když ho někdo poštuchuje, má poodejít dál, sednout si někam jinam. Někdy to stačilo, aby se pošťuchování vyhnul, ale jindy ho pronásledovali dál, jako sršni. Myslím si, že jsem v tom udělala chybu. Možná jsem ho měla učit, aby se nenechal pošťuchovat, ale hned se problému postavil a neutíkal. Ale pak by nebyl o nic lepší než ti násilníci, kteří ho týrali. Syn má jen asi dvě nebo tři kamarádky, které ho opatrovaly a nesmírně jim za to děkuji. A také děkuji všem učitelkám a učitelům, kteří pro nás měli pochopení.
Milí a vážení rodiče, poučte své děti o empatii. Neuškodí jim to a nestanou se méně oblíbenými. Stanou se z nich pořádní, poctiví lidé. Věřím, že ještě není pozdě… i když pro některé už možná ano…
Kraj školske godine… konačno
Kraj školske godine je uvijek izvanredno razdoblje, ali ako je to pritom i kraj osnovne škole, to je još posebnije. Završava razdoblje djetinjstva i počinje burno razdoblje odraslosti. To je ogroman stres kako za osmaše, tako i za roditelje. Slijedi rastanak sa školskim kolegama, učiteljicama i učiteljima. No ja neću pisati o lijepoj zabavi s kolegama i vjerujem da će se puno roditelja u ovom neveselom tekstu prepoznati.
Kaže se da je osnovna škola najljepše razdoblje u životu. Za nekoga je to doista tako, ali za nas to nije bila nikakva ljepota. Moj sin, dijete s teškoćama, nije imao nikakve veće probleme s gradivom, no morali smo rješavati probleme sa školskim kolegama, i ne samo iz njegovog razreda. Ne razumijem satisfakciju osobe koja nekoga stalno muči i maltretira i radi mu nešto nažao, iako jako dobro zna kakve to dijete, u ovom slučaju upravo moj sin, ima probleme. Zašto su to radili unatoč nebrojenim upozorenjima asistentice pedagoginje i razredne učiteljice? Što su time zapravo dobili? Htjela bih znati jesu li roditelji s njima doma razgovarali o tome, da postoje djeca i ljudi koji su malo drugačiji i kojima treba pomoći i prilagoditi im se, a ne im život još pogoršavati. Uče li ih toleranciji i empatiji? Kakvi ljudi će iz njih izrasti kad već sada, kao djeca, u sebi nemaju usađeni instinkt pomoći nekome tko treba pomoć? A možete si samo zamisliti kako se takvo dijete nakon toga osjeća… A kako se osjećaju njegovi roditelji? Napisala bih ovdje prostu riječ… Upravo tako sam se svaki put osjećala kad sam doznala da su ga u školi maltretirali. Ja svoju djecu učim da svakomu pomažu, ako imaju tu mogućnost. Ako bakici na pločniku padne iz ruke torba, digni je; ako netko padne s bicikla i podere si koljeno, daj mu maramicu; ako je netko žedan, a ti imaš vode, daj mu da pije. Ako ne možeš pomoći, onda nemoj nanositi zlo. Također sam sina učila da ako ga netko gurka treba otići dalje, sjesti negdje drugdje. Nekad je to bilo dovoljno da izbjegne gurkanje, ali drugi put su ga proganjali dalje, kao stršljeni. Mislim da sam time napravila grešku. Možda sam ga trebala učiti ne da se ne da gurkati, nego da se odmah suoči s problemom i ne bježi. Ali tada ne bi bio ništa bolji od tih nasilnika koji su ga maltretirali. Sin je imao samo dvije ili tri prijateljice koje su ga pazile i neizmjerno sam im zbog toga zahvalna. Također, hvala i svim učiteljicama i učiteljima koji su imali razumijevanja za nas.
