Co je tak vábné ve sklenici?

„Co tě, člověče, nutí k tomu, že hořečnatě saháš po sklenici, vléváš do sebe nektar a potom zpíváš a pláčeš, čišíš veselostí až nechutnou, burácíš, ve svém hněvu neznáš mezí. Jaká to síla žene tvá ganglia k stále další a další sklínce, chceš cosi utopit, překřičet? Napravíš tím své chyby, neúspěchy? Je to snad náplast na bolest?“

Výše uvedené otázky o vábivé síle plné sklenky si v Jednotě číslo 29 z roku 1974 kladl autor zajímavého článku Tony Hnojčík. Kromě titulku článku se i v dalším textu několikrát objevuje ten známý, ale tak těžce dodržitelný slib milovníků alkoholických nápojů – Nikdy víc!

„Druhého dne s těžkou hlavou nechápeš, kam zmizely peníze, proč máš propálenou košili, ve střevíci vlhko, proč má žena uplakané oči, ani si neuvědomuješ, že i její trpělivost má své meze a podle starého zvyku si slibuješ: NIKDY VÍC!“ psalo se v Jednotě před padesáti lety.

Když tě kamarádi zavolají na jedno (pivo, víno, panáka), odoláš?

Što je tako primamljivo u čaši?

„Što te, čovječe, sili da tako gorljivo posežeš za čašom, ulijevaš u sebe nektar i zatim pjevaš i plačeš, njušiš veselje sve do gađenja, budališ, u svom bijesu ne poznajući granice . Kakva to snaga tjera tvoje ganglije iznova novoj čašici, želiš li nešto utopiti, kriknuti? Hoćeš li time popraviti svoje greške i neuspjehe? Je li to možda flaster protiv boli?“

Navedena pitanja o privlačnoj snazi pune čaše je u Jednoti broj 29 iz 1974. postavio autor zanimljivog članka Tony Hnojčik. Osim u naslovu članka, i u daljnjem tekstu se nekoliko puta pojavljuje to poznato, ali teško održivo obećanje ljubitelja alkoholnih pića – Nikad više!

„Drugi dan teške glave ne shvaćaš gdje je nestao novac, zašto imaš progorenu košulju, mokro u cipeli, zašto žena ima uplakane oči, ni ne shvaćaš da i njeno strpljenje ima svoje granice i po starom običaju si obećavaš: NIKAD VIŠE”, pisalo se u Jednoti prije pedeset godina.

Kad te prijatelji pozovu na jedno (pivo, vino, rakiju), hoćeš li odoljeti?