Autor teksta: Lidija Dujmenović

Kdy začíná podzim?

Každé roční období má určené datum, kdy začíná. Ale někdy se kalendářní datum se skutečností vůbec nepotká. Zažili jsme mnoho prvních dnů léta, kdy jsme ještě nosili bundu. Zažili jsme také první den jara, kdy bylo sněhu až po kolena…

Tak kdy je vlastně doopravdy ten první den? Třeba podzimu? Já bych řekla, že je to spíš moment, kdy si všimneme něčeho kolem nás, co nám připomene podzim.
Pro mě to dnes byly pavučinky pod smuteční vrbou, pod dřevěným stolem ozářeným paprsky zapadajícího slunce. Na kůži jsem cítila chladný větřík a v dálce bylo slyšet šustění listí. Minulý týden jsem se procházela a poprvé jsem si všimla, že listí padá, když zafouká vítr. Dnes jsem jela z práce a zaujala mě hejna ptáků na nebi, kteří už plánují cestu do teplých krajů. Takových momentů bude čím dál víc, až se nakonec stanou každodenností, a tak začne podzim.

Někdy je to vůně, někdy pocit a někdy jen kousek přírody, který vypadá jako zarámovaný obraz podzimu.
Ale pro nás, kteří pracujeme v našem českém areálu, má podzim ještě další znamení. Po dovolených se najednou ozve první dětský pláč. Ne proto, že by se dětem ve školce nelíbilo, ale proto, že se po prázdninách znovu musí rozloučit se svými rodiči. Ten pláč vlastně znamená i to, že přicházejí nové děti do naší české školky a že začíná nový školní rok. S ním se vrací ruch, na který jsme přes léto možná trochu zapomněli. Parkoviště se zase plní auty a pod okny kanceláře je slyšet dětský smích školáků. Ti už se nemohli dočkat, až znovu uvidí své spolužáky.
A pak jsou tu i ty úplně obyčejné známky podzimu. Třeba zmrzlé prsty na nohou, když člověk sedí v kanceláři a najednou si uvědomí, že léto už opravdu skončilo. Ráno je chladnější, odpoledne se rychleji stmívá a člověk začíná přemýšlet, kde vlastně nechal teplejší svetr.

Podzim se tak neobjeví najednou. Přichází pomalu, po malých kouscích. V pavučince, která se třpytí ve slunci, v prvním spadlém listu, v chladném větru, ve vůni mokré země, ale také v dětském smíchu a někdy i v pláči.

A možná právě takhle podzim začíná – v okamžiku, kdy si ho poprvé všimneme.

Kada počinje jesen?

Svako godišnje doba ima svoj određeni datum početka. No taj se kalendarski datum ponekad uopće ne podudara sa stvarnošću. Doživjeli smo mnoge prve dane ljeta dok smo još nosili jaknu. Doživjeli smo i prvi dan proljeća uz snijeg dubok do koljena…

Dakle, kada je zapravo pravi prvi dan? Jeseni, na primjer? Rekla bih da je to onaj trenutak kada oko sebe primijetimo nešto što nas podsjeća na jesen.

Meni je to danas bila paučina ispod žalosne vrbe, pod drvenim stolom obasjanim zrakama zalazećeg sunca. Na koži sam osjetila svjež povjetarac i čula šuštanje lišća u daljini. Prošlog sam tjedna šetala i prvi put primijetila da lišće pada kad zapuše vjetar. Danas su me, dok sam se vraćala s posla, posebno dojmila jata ptica na nebu koje već planiraju  put u toplije krajeve. Bit će sve više takvih trenutaka dok naposljetku ne postanu dio svakodnevice – i tako počinje jesen.

Ponekad je to miris, ponekad osjećaj, a ponekad tek djelić prirode koji nalikuje uokvirenoj slici jeseni.

No za nas koji radimo u našem češkom arealu jesen donosi i druge znakove. Nakon blagdana, zrakom odjednom odjekuju prvi zvukovi dječjeg plača. Ne zato što djeca ne vole vrtić, već zato što se nakon praznika moraju ponovno rastati od svojih roditelja. Taj plač zapravo najavljuje dolazak nove djece u naš češki vrtić i početak nove školske godine. S njom se vraća i živost koju smo tijekom ljeta možda pomalo zaboravili. Parkiralište se ponovno puni automobilima, a pod uredskim prozorima čuje se dječji smijeh školaraca. Oni su jedva dočekali ponovno vidjeti svoje prijatelje iz razreda.

Tu su, naravno, i sasvim obični znakovi jeseni. Poput smrznutih prstiju na nogama dok čovjek sjedi u uredu i odjednom shvaćate da je ljeto doista prošlo. Jutro je hladnije, ranije pada mrak i čovjek počinje razmišljati gdje ste ono spremio topliji pulover.

Jesen ne stiže odjednom. Dolazi polako, korak po korak: u paučini koja svjetluca na suncu, u prvom opalom listu, u hladnom vjetru, u mirisu vlažne zemlje – ali i u dječjem smijehu, a nekad i u plaču.

Možda jesen upravo tako i počinje – u trenutku kad ju prvi put primijetimo.