Autor teksta: Željko Podsednik

Jako v podzimní mlze

V posledních několika dnech začaly z více míst přicházet znepokojující zprávy o událostech s dost podobným scénářem: skupina mladíků v černém se zahalenými obličeji se snaží překazit kulturní či sportovní událost, tj. program, výstavu či turnaj, protože nesouhlasí s něčím či někým, a vykřikuje při tom nelegální hesla. Může jít o jinak slušné mladé lidi, ale v takovéto situaci ze sebe vlastně dělají chuligány.

A když se pak pachatelé dostanou do vyšetřovací vazby, na jejich podporu se sejde hromada lidí a hájí je tím, že každý má právo na vlastní názor a mínění. Je to pravda, ale každý z nás má mimo jiné také právo na svobodu a na to, aby se cítil bezpečně. Navíc má každý povinnost dodržovat pořádek a zákony. Ale povinnosti asi nejsou až tak populární.

Přemýšlím o době, kdy jsem byl také mladý a má stará babička komentovala tehdejší události slovy: „Jen aby zase nebyla válka.” Připadalo mi to tenkrát směšné. Jakápak válka?! A zanedlouho jsme to zakusili. Děti byly evakuovány, my muži jsme byli většinou ve vojsku a bránili jsme své domovy a svou zemi před útoky. A po těch zkušenostech, které jsem já – a předpokládám, že ani nikdo jiný – nechtěl, můžu lépe pochopit, jakou hodnotu má pokoj, mír a klid. Budu parafrázovat Jarka Nohavicu: „… ve kterých se dá milovat, pracovat a žít.” Ano, zkušenost je to, co mladé generaci při hledání sebe samých chybí.

Žijeme v krásné zemi a jsme tu také menšina, která má možnost uchovávat si vlastní jazyk, kulturu a tradice, které se liší od jazyka, kultury a tradic ostatního obyvatelstva. Pořádáme své dny české kultury, jsme hrdí na naše velkolepé dožínkové slavnosti. Vážíme si ale také kultury a obyčejů jiných – většinového národa i ostatních menšin. Vždyť jsme všichni lidé, a ti se dělí na dobré a ty druhé. Věřím, že my chceme a snažíme se být dobrými.

Věřím, že se všichni, i jako společnost, dovedeme jasně a dobře zorientovat, abychom netápali, jak se říká, jako husy v mlze. Je přece jasné, co je dobré a co je zlé, co se smí a co nesmí a také co se musí. A to by od svých rodičů doma měly slyšet také dnešní děti, aby se nedaly snadno ovlivnit a aby ve společnosti zbytečně nevznikalo napětí.

Říká se také, že dějiny jsou učitelkou života. Tak aby se nám nestalo, že bychom v té životní škole zase propadli. Věřím, že všichni společně budeme natolik rozumní, aby z nás nebyli propadlíci. Ať má slovo rozum.

Kao u jesenskoj magli

Posljednjih nekoliko dana s više su mjesta počele pristizati uznemirujuće vijesti o događajima s prilično sličnim scenarijem: skupina mladih ljudi u crnom s prekrivenim licima pokušava poremetiti kulturni ili sportski događaj, tj. program, izložbu ili turnir, jer se ne slažu s nečim ili nekim te pritom uzvikuju nelegalne slogane. Možda su inače pristojni mladi ljudi, ali u takvoj situaciji zapravo se pretvaraju u huligane.

A kada počinitelje privedu, okupi se gomila ljudi kako bi ih podržala i branila govoreći da svatko ima pravo na svoj stav i mišljenje. To je istina, ali svatko od nas ima i pravo na slobodu i osjećaj sigurnosti. Štoviše, svatko ima dužnost održavati red i zakon. Ali dužnosti vjerojatno nisu toliko popularne.

Razmišljam o vremenu kada sam i ja bio mlad, a moja baka je tadašnje događaje komentirala riječima: „Samo da opet ne bude rat.“ To mi se tada činilo smiješnim. Kakav rat?! A ubrzo smo ga doživjeli. Djeca su bila evakuirana, mi muškarci smo uglavnom bili u vojsci i branili svoje domove i svoju zemlju od napada. I nakon tih iskustava koja ja – a pretpostavljam i nitko drugi – nije želio, mogu bolje razumjeti vrijednost mira i spokoja. Parafrazirat ću Jareka Nohavicu: „…u kojima se da voljeti, raditi i živjeti.“ Da, iskustvo je ono što mladoj generaciji nedostaje u potrazi za samima sobom.

Živimo u lijepoj zemlji i ovdje smo također manjina koja ima priliku čuvati vlastiti jezik, kulturu i tradicije, koje se razlikuju od jezika, kulture i tradicije ostatka stanovništva. Organiziramo svoje dane češke kulture, ponosimo se svojim veličanstvenim žetvenim svečanostima. Ali također poštujemo kulturu i običaje drugih – većinskog naroda i ostalih manjina. Uostalom, svi smo mi ljudi, a oni se dijele na dobre i loše. Vjerujem da želimo i trudimo se biti dobri.

Vjerujem da ćemo se svi mi, i kao društvo, moći jasno i dobro orijentirati, da ne bismo lutali, kako kažu, kao guske u magli. Jasno je, uostalom, što je dobro, a što loše, što se smije, što ne smije, a i što se mora. A to bi trebala od svojih roditelja čuti kod kuće i današnja djeca, kako ne bi lako pala pod nečiji utjecaj i kako se u društvu ne bi nepotrebno stvarala napetost.

Kaže se i da je povijest učiteljica života. Samo da nam se ne dogodi da ponovno propadnemo u školi života. Vjerujem da ćemo svi zajedno biti dovoljno razumni da ne budemo propalice. Neka razum ima riječ.