Píšu Ti, píšu…

„Píšete rádi dopisy?“ Tuto otázku položila Žofie Krasková v úvodní větě článku zveřejněném v Jednotě číslo 45 v roce 1975. O psaní dopisů, jež se v současné době zdá být pouze reliktem minulosti, uvažovala ve své stálé rubrice Na slovíčko, slovíčko.

Psaní dopisu dnes určitě nemá takový význam jako kdysi, ale pokud si například večer pod přikrývkou zapisujete své myšlenky do deníku nebo své názory písemně vyjadřujete na sociálních sítích, neuškodí vám několik autorčiných úvah na toto téma.

„Já píšu moc ráda: když mám jaro v sobě, když mi slovíčko nebo pohled, nebo ruka připne křídla lásky. Když jsem nakejslá, tak je lépe mlčet – člověk jen rozsévá tu svou bůhvíproč naškrobenou citovost. (…) Máte někdy ‚prázdno‘ v sobě? To je pak z dopisů led a kámen – to s tím nechoďte na papír,“ uvažovala Ž. Krasková před padesáti lety.

Možná, že ji k uvedenému článku přiměl dopis od člověka, jehož oslovuje „Milý můj básníku“. Právě v jeho dopise zazněla další nadčasová myšlenka, respektive rčení: „Každý své bolesti musí zkusit sám, je dobré se řídit příslovím: zármutek zdolej samotný, radosti poděl s přáteli.“

Pišem ti pišem…

„Volite li pisati pisma?“ To je pitanje postavila Žofie Krasková u uvodnoj rečenici članka objavljenog u Jednoti, broj 45 iz 1975. O pisanju pisama, koje se trenutno čini samo reliktom prošlosti, razmišljala je u svojoj redovitoj kolumni Na slovíčko, slovíčko.

Pisanje pisma danas sigurno nema isto značenje kao nekada, ali ako, na primjer, navečer ispod pokrivača zapišete svoje misli u dnevnik ili pismeno izrazite svoje stavove na društvenim mrežama, nekoliko autoričinih razmišljanja o ovoj temi neće vam škoditi.

„Ja jako volim pisati: kad u sebi imam proljeće, kad mi riječ ili pogled ili ruka stegnu krila ljubavi. Kad sam ljuta, bolje je šutjeti – čovjek sije samo svoju bogzna zašto uštirkanu sentimentalnost. (…) Imate li ikada ‘prazninu u sebi’? Tako pismo je led i kamen – ne stavljajte to na papir“, razmišljala je Ž. Krasková prije pedeset godina.

Možda ju je na pisanje članka inspiriralo pismo čovjeka kojeg oslovljava s „Moj dragi pjesniče“. Upravo u njegovom pismu čula se još jedna bezvremenska misao, ili bolje rečeno izreka: „Svatko mora sam iskusiti svoje boli, dobro je slijediti poslovicu: tugu nosi sam, radost dijeli s prijateljima.“