Autor teksta: Alen Janota
Veni, vidi a žádné vici
Mám takový pocit, že by se zpráva o výkonu chorvatské fotbalové reprezentace na letošním mistrovství Evropy měla v Jednotě objevit. Ale nechce se mi ji jenom tak zastrčit do rubriky Týden v Chorvatsku, poněvadž by tak byla ochuzena o osobní komentář, možná i nějakou tu kritiku. A přestože tentokrát Chorvatsko ani zdaleka tak nezazářilo, jak se mu to povedlo už několikrát v minulosti, neznamená to, že by se na toto mistrovství mělo zapomenout.
Je mi nesmírně líto, že zprávu o výkonech našeho týmu musím psát až po skončení skupinové fáze mistrovství. Věřím také, že neexistuje žádný obyvatel Chorvatska, kterému není známo, jak jsme tentokrát dopadli. Ale kdyby se takový nebo taková přece jen našli, napíšu, že jsme po úvodní drtivé prohře se Španěly (0:3) dosáhli pouhých dvou remíz – s Albánií (2:2) a Itálií (1:1). Pouhé dva body nestačily na postup z tzv. skupiny smrti, jak byla skupina hned po losování pojmenována. Bolí také dvě branky, které naši soupeři střelili hluboce v nastaveném čase utkání.
Podle mého zcela neodborného mínění jsme o postup přišli právě ve druhém utkání, když se nám podařilo otočit skóre proti Albánii. Když už jsme měli soupeře na kolenech, bylo ho už nutné jenom knokautovat. Stačila by jedna branka. A pak bych možná tuto zprávu psal až po semifinále, anebo i o trošičku později. Proti Italům už to pak tak snadno nešlo. V tomto utkání jsme totiž kromě jedenácti fotbalistů měli proti sobě i zlomyslného rozhodčího.
„Kam koukáš, ty?! Seš slepej?!” křičel jsem skoro během celého utkání. A dozvěděl jsem se také, že to tak nebylo jenom u nás doma. Rozčiloval mě natolik, že jsem mu dokonce několikrát vzkázal, aby šel někam… Také mé pantofle letěly několikrát směrem k televizi. Ale nedalo se nic dělat, nic z toho nepomohlo. Byl buďto neschopný, nebo schválně zlomyslný a jeho čin zůstává jenom na jeho svědomí. Problém ale je, že takový člověk žádné svědomí nemá. Jeho jméno zde schválně neuvedu a doufám, že se nám ho jednou povede úplně zapomenout.
Nestydím se takto vyklepat na rozhodčího, a pevně věřím, že mé mínění není ojedinělé. Také nemám sílu se zlobit na naše fotbalisty, přestože je jasné, že neodehráli skvělý turnaj. V minulosti nás tolikrát potěšili, že si zaslouží naši podporu a soucit v těžkých chvílích. Chorvatský tým se totiž na mistrovství Evropy jenom připravuje na mistrovství světa. Tak si alespoň tento neúspěch odůvodním já. Nějakou dobu zůstane žal, že jsme mohli více. I veni, vidi čili přijít a vidět je velký úspěch, ale pro úplný pocit scházelo alespoň trošičku – vici…
Veni, vidi bez vici
Imam osjećaj da bi se u Jednoti trebala pojaviti vijest o nastupu hrvatske nogometne reprezentacije na ovogodišnjem europskom prvenstvu. No ne da mi se samo tako ju ugurati u rubriku Tjedan u Hrvatskoj, jer bi tako bila osiromašena za osobni komentar, možda i poneku kritiku. Iako Hrvatska ovog puta nije ni približno tako zasjala kao što je uspjela nekoliko puta u prošlosti, to ne znači da bi ovo prvenstvo trebalo zaboraviti.
Neizmjerno mi je žao da vijest o nastupu našeg tima moram pisati već nakon završetka faze prvenstva po skupinama. Također vjerujem da nema nijednog stanovnika Hrvatske kojem nije poznato kako smo ovaj put ispali. No ako bi se takav i takva ipak našli, napisat ću da smo nakon uvodnog uvjerljivog poraza protiv Španjolske (0:3) postigli samo dva remija, s Albanijom (2:2) i Italijom (1:1). Samo dva boda nisu bila dovoljna za prolaz tzv. skupine smrti kako je skupina bila nazvana odmah nakon ždrijeba. Bole i dva gola koja su naši suparnici postigli duboko u produžetku utakmice.
Prema mom, potpuno nestručnom mišljenju, prolaz smo izgubili upravo u drugoj utakmici kad nam je uspjelo okrenuti rezultat protiv Albanije. Kad smo imali protivnika na koljenima, trebalo nam je još samo da ga nokautiramo. Bio bi dovoljan jedna gol. Tada bih možda ovu vijest pisao nakon polufinala ili i malo kasnije. Protiv Italije pak nije išlo tako lako. U toj smo utakmici naime osim 11 nogometaša protiv sebe imali i zlonamjernog suca.
„Kamo gledaš?! Jesi li slijep?!”, vikao sam skoro cijelo vrijeme utakmice. A saznao sam da to nije bilo tako samo kod nas doma. Toliko me naživcirao da sam mu čak nekoliko puta pokazao kamo da ide… A i moje su papuče nekoliko puta letjele prema televizoru. No nije se dalo ništa napraviti, ništa od toga nije pomoglo. Bio je ili nesposoban, ili namjerno zlonamjeran, a njegov čin ostaje samo njemu na savjesti. No problem je što takav čovjek nema nikakvu svijest. Njegovo ime ovdje namjerno ne navodim i nadam se da će nam jednom uspjeti potpuno ga zaboraviti.
Ne sramim se ovako udarati na suca i čvrsto vjerujem da moje mišljenje nije usamljeno. Također, nemam snage ljutiti se na naše nogometaše, iako je jasno da nisu odigrali sjajan turnir. U prošlosti su nas toliko puta obradovali da zaslužuju našu potporu i suosjećanje u teškim trenucima. Hrvatski tim se naime na europskom prvenstvu samo priprema za svjetsko prvenstvo. Tako si barem ovaj neuspjeh objašnjavam ja. Neko vrijeme će ostati žal jer smo mogli napraviti više. I veni i vidi, odnosno doći i vidjeti, velik je uspjeh, ali za potpuni osjećaj nedostajalo je barem malo – vici…
