Autor teksta: Jasmina Mik

Postní doba: Můj úspěch v odříkání se odříkání

Víte, jak to chodí, když začne postní doba a všichni najednou zvážní a naplní se duchem sebeovládání? V mém okolí to hned první den začne závodem v tom, kdo se čeho odříká. „Odříkám se čokolády,” říká jedna kamarádka. „Já alkoholu,” přidává se kamarád. „Já sociálních sítí,” statečně prohlásí třetí, zatímco já sedím stranou a ptám se: Znají vůbec důvod, proč by to měli dělat? Jestli ne, proč potřebují takovou událost, aby si dali život do pořádku? Co to pro ně znamená, když to všechno za 40 dní zase začnou dělat, a to s radostí?

Přiznávám, zkusila jsem to. V předchozích letech jsem se snažila vzdát oplatků, ale skončilo to tak, že jsem po šesti dnech snědla ještě víc než obvykle, a ještě jsem si na ně namazala nutellu. Teď na ně ani nepomyslím. Před mnoha lety jsem se vzdala i sociálních sítí. Řekla jsem si: Teď budeš produktivní, budeš číst knihy, meditovat a klidně pozorovat svět kolem sebe. Ve skutečnosti jsem skončila u prohlížení fotek projektování domu na Pinterestu a přemýšlela, jak dlouho těch čtyřicet dní vlastně trvá. Příliš dlouho. Za poslední tři roky jsem si od nich sama odvykla. Možná přesycením, možná dospíváním, ale určitě ne z donucení.

Letos jsem se rozhodla, že se ničeho nevzdám. Oficiálně. Můj argument? Myslím, že už tak je dost těžké přežít ve světě, kde cena kávy roste rychleji než můj puls, když mi moji velcí psi utečou do města a honí pošťáka, a já dostanu pokutu. Postní doba má být časem, kdy se staneme lepšími lidmi – ale jak se můžu zlepšit, když budu mít absťák z nedostatku oplatek nebo kofeinu? Sama sebe bych se v tom stavu bála pozdravit na ulici.

A tak jsem si řekla: Co kdyby ses vzdala vzdávání? A musím uznat, že to funguje skvěle. Kamarádka se mě zeptala: „Jak můžeš tak klidně sedět a jíst croissant, zatímco já umírám bez cukru?” Řekla jsem jí, že je to proto, že jsem našla vnitřní klid – v croissantu s nutellou. Zatímco všichni kolem mě s napjatými úsměvy procházeli svou „duchovní transformací”, já jen kvetla. Kdykoliv jsem měla chuť na něco dobrého, neřekla jsem si „ne”, ale „ano, samozřejmě, zasloužíš si to”. A tak jsem si vytvořila novou životní filozofii – půst není o odříkání, ale o přijímání. Přijímání všeho, co ti přináší radost, zejména pokud se to podává s kávou.

Uvidíme se na konci postní doby. Zatímco moji přátelé budou vypadat jako stádo hladových upírů a odpočítávat dny do Velikonoc s pocitem, jako by vycházeli z vězení, já budu stále svěží, veselá a připravená na sváteční hodování. Na Velikonoce budu nakonec jíst střídměji než oni, kteří do sebe nacpou jídlo, ubrusy, židle a hosty. Až se zeptají, jak jsem přečkala půst bez jakéhokoliv odříkání, prostě řeknu: „Jednoduše, lidi – když ti život dá citrony, udělej z nich limonádu. A když ti nedá citrony, objednej si citronový koláč. A prosím tě, nezapomeň na šlehačku.”

Korizma: Moj uspjeh u odricanju od odricanja

Znate kako to ide kad počne korizma i svi se najednom uozbilje i napune se duhom samokontrole? U mom okruženju to počinje odmah prvi dan utrkom u tome tko se čega odriče. „Odričem se čokolade”, kaže jedna prijateljica. „Ja alkohola”, dodaje prijatelj. „Ja društvenih mreža”, hrabro kaže treći, dok ja sjedim sa strane i pitam se znaju li uopće razlog zašto bi to trebali raditi? Ako ne, zašto trebaju takav događaj da bi si doveli život u red? Što im to znači kad će sve to za četrdeset dana početi opet raditi, i to s radošću?

Priznajem, probala sam to. U prethodnim godinama sam se trudila odustati od napolitanki, ali to je završilo tako da sam ih nakon šest dana pojela još više od uobičajenog, i još sam si na njih namazala Nutellu. Sad na njih više niti ne pomišljam. Prije mnogo godina sam odustala i od društvenih mreža. Rekla sam si: Sad ćeš biti produktivnija, čitat ćeš knjige, meditirati i mirno promatrati svijet oko sebe. U stvarnosti sam zapravo pregledavala fotografije na Pinterestu i razmišljala kako dugo tih četrdeset dana zapravo traje. Prilično dugo. U posljednje tri godine sam se od njih sama odvikla. Možda zbog prezasićenja, možda zbog odrastanja, ali sigurno ne zbog prisile.

Ove godine sam odlučila da se ničega neću odreći. Službeno. Moj argument? Mislim da je ionako dovoljno teško preživjeti u svijetu gdje cijena kave raste brže nego moj puls kad moji veliki psi pobjegnu u grad i gone poštara, a ja dobijem kaznu. Korizma treba biti vrijeme kad postajemo bolji ljudi, ali kako se mogu poboljšati ako ću apstinirati od nedostatka napolitanki ili kofeina? Bojala bih se pozdraviti na ulici samu sebe u tom stanju.

I tako sam si rekla: Što kad bi odustala od odustajanja? I moram priznati da to sjajno funkcionira. Pitala me prijateljica: „Kako možeš tako mirno sjediti i jesti kroasan, dok ja umirem bez šećera?” Rekla sam joj da je to zato jer sam našla unutarnji mir – u kroasanu s Nutellom. Dok su svi oko mene s nategnutim osmjesima prolazili svoju „duhovnu transformaciju”, jedino sam ja cvjetala. Kad god sam dobila apetit za nečim dobrim, nisam si rekla „ne”, nego „da, naravno, zaslužuješ to”. I tako sam si stvorila novu životnu filozofiju – korizma nije odricanje, nego primanje. Primanje svega što ti donosi radost, posebno ako se poslužuje uz kavu.

Vidjet ćemo se na kraju korizme. Dok će moji prijatelji izgledati kao jato gladnih vampira i odbrojavati dane do Uskrsa s osjećajem kao da će izaći iz zatvora, ja ću biti stalno svježa, vesela i spremna za svetkovanje blagdana. Na Uskrs ću čak jesti štedljivije nego oni koji će u sebe trpati jelo, ubruse, stolce i goste. Ako će pitati kako sam izdržala korizmu bez ikakvog odricanja, naprosto ću reći: „Jednostavno, ljudi – kad ti život da limune, napravi od njih limunadu. A ako ti ne da limune, naruči si kolač od limuna. I molim te, ne zaboravi šlag.