Autor teksta: Sandra Klimeš
Mami, teď ti rozumím – Když mi bylo asi o patnáct dvacet let méně, nerozuměla jsem své mamince. Nejsem jediná, myslím si, že nikdo nerozumí své mamince, když je mladý. Nemůžu říct, že jsme se moc hádaly, ale mně strašně vadila například její upozornění jako: dávej na sebe pozor, dávej pozor přes cestu, aby tě nezajelo auto, nespadni, nechoď nikam sama, aby se ti něco špatného nestalo, dávej pozor na sestru… Vyslechla jsem ji a mávla rukou. A pak jsem se provdala a začali jsme s manželem hledat nějaký dům. A zase hromada upozornění od rodičů: dávej si pozor na peníze, udrž si práci, nekupuj hlouposti, kup si jen to, co potřebuješ. Ale já jsem jim stále nerozuměla, proč mi to stále opakují, vždyť jsem už dospělá vdaná žena a mám vlastní rozum…
No a jak to už v životě chodí, otěhotněla jsem, a zase moje mamka s upozorněním: tomu klukovi je asi chladno, tomu klukovi je asi horko, je hladovej, chce se chovat, asi chce spát… A přesně si pamatuju na ten okamžik, když jsem začala mojí mamince pomalu rozumět, když jsem měla své vlastní dítě. Když kluk trochu povyrostl, slyšela jsem moji mámu, ale vlastně jsem to říkala já: dávej pozor, ať nespadneš nebo si rozbiješ koleno, nesmíš na cestu, aby tě nepřejelo auto, dávej na sebe pozor… To jsem už úplně rozuměla, proč moje máma sypala upozornění jedno za druhým jako z rukávu – protože je máma a je to z ohromné lásky. Pak se nám narodila holčička a zase jsem slyšela stejné příkazy jako od maminky, ale jsem je vlastně vyslovovala zase já: dávej pozor na sestru, nikam nesmíte sami, nikomu neodemykat…
A když se tak dívám zpět, musím si vzpomenout na válku a akci Zachraňte naše děti. Jak asi bylo našim rodičům, když naložili sestru a mě do autobusu a poslali pryč a nikdo nevěděl, jestli se někdy sejdeme. Pro nás to byla zábava, jedeme na výlet do Čech, neměli jsme ještě moc rozumu a ani jsem netušila tíhu, kterou naši rodiče měli v hlavě a srdci. Zkusila jsem se vžít do jejích kůže, jak bych se asi já cítila, kdybych musela své děti někam poslat. Jen z toho pomyšlení mě rozbolela hlava a udělalo se mi špatně až na zvracení a myslela jsem, že mi srdce pukne žalem, když jsem si uvědomila, že to moji rodiče tak museli udělat.
Milá maminko a tatínku, teď, když mám své děti, zcela vám rozumím…
Mama, sada te razumijem – Kad mi je bilo 15-20 godina manje, nisam razumjela svoju mamu. Nisam jedina, mislim da nitko ne razumije svoju mamu kad je mlad. Ne mogu reći da smo se puno svađali, ali jako su mi primjerice smetala njena upozorenja poput: pazi na sebe, pazi preko ceste da te ne udari auto, nemoj pasti, nikud ne idi sama da ti se ne dogodi nešto loše, pazi na sestru… Slušala sam i odmahivala rukom.A onda sam se udala i počela sa suprugom tražiti dom. I opet gomila upozorenja od roditelja: pazi na novac, zadrži posao, ne kupuj gluposti, kupi samo ono što trebaš. Ali ja ih i dalje nisam razumjela, zašto mi to stalno ponavljaju, pa ja sam već odrasla udana žena i imam vlastitu pamet.I kako to već u životu bude, ostala sam trudna i opet moja mama s upozorenjima: ovom malom je vjerojatno hladno, malome je vjerojatno vruće, gladan je, hoće se dojiti, vjerojatno hoće spavati… I točno se sjećam trenutka kad sam polako počela shvaćati svoju mamu, kad sam imala svoje vlastito dijete. Kad je sin malo porastao, čula sam svoju mamu, ali zapravo sam to govorila ja: pazi da ne padneš ili da si ne razbiješ koljeno, ne smiješ na cestu da te ne pregazi auto, pazi na sebe… Potpuno sam shvatila zašto je moja mama sipala jedno upozorenje za drugim kao iz rukava – jer je mama, i to iz ogromne ljubavi. Zatim nam se rodila curica i opet sam čula iste zapovijedi kao od mame, ali zapravo sam ih opet izgovarala ja: pazi na sestru, nikamo ne smijete sami, nikomu ne otvarati vrata…I kad ovako gledam unatrag, moram se sjetiti rata i akcije Spasite našu djecu. Kako je bilo našim roditeljima kad su sestru i mene ukrcali u autobus i poslali van, a nitko nije znao hoćemo li se ikada sresti. Nama je to bila zabava, idemo na izlet u Češku, nismo još imali puno pameti i nisam ni slutila težinu koju su naši roditelji imali u glavi i u srcu. Pokušala sam se staviti u njihovu kožu, kako bih se osjećala ja kad bih morala nekamo poslati svoju djecu. Samo od pomisli na to zaboljela me glava i došlo mi je loše, čak na povraćanje, i mislila sam da će mi srce puknuti od bola kad sam si posvijestila da su moji roditelji to morali uraditi.
Draga mama i tata, sad kad imam svoju djecu potpuno vas razumijem.
