Autor teksta: Jana Stanja
Konec roku…
Je tu poslední měsíc v roce. Dívám se na svůj pracovní stůl a zdá se mi, že je na něm víc a víc různých papírů, pozvánek, oznámení o plánovaných akcích. Všichni se snaží dohnat to, co mají naplánované. Asi podobně jako my všichni doma. Každým rokem si říkám, že se začnu připravovat na Vánoce včas. Nakoupím, uklidím a budu si to v klidu užívat. Ale advent začal a kde nic tu nic. Doma stačím tak akorát narychlo uvařit a uklidit, vyprat a vyžehlit. Sama si obléknu to první, co mám po ruce. Občas mám pocit, že život žije mne, a ne já život, jak napsala jedna krajanská spisovatelka. Ale rozhodla jsem se, že se to změní.
Lidé jsou různí. Někteří lidé mají vše srovnané na čárku a naplánované, jak doma, tak v práci. Cítí se dobře, když mají v životě vše pod kontrolou, a nečekané věci je nejspíš vyhodí ze zajetých kolejí. Ti druzí mají všude spoustu věcí, možná i nepotřebných, neustále jsou v akci a věci řeší v rychlosti tak, jak přicházejí, bez zdlouhavého rozhodování a zbytečného komplikování. Ti první se s nepochopením a hrůzou dívají na ty druhé, a ti druzí na ty první. Myslím, že ani jedni, ani druzí se nemohou změnit. I kdyby se o to snažili sebevíc.
Osobně si myslím, že jsem někde mezi. Na pracovním stole mám opravdu hodně papírů a knih. Ale přesně vím, co je na každé hromádce, co mám vpravo a co vlevo, která hromádka je Jednota, která Přehled, Studnice a ostatní výtisky… Takže v tom vlastně určitý pořádek je, i když to tak na první pohled nevypadá. Chápu, že někomu přijde, že je to strašný bordel, ale mohu s jistotou říct, že není. Je to jen pracovní proces, který se točí každý týden dokola a vyžaduje takzvaný kreativní nepořádek.
Na druhou stranu se musím přiznat, že když mám všeho opravdu hodně, tak mám občas pocit, že na něco zapomenu. Kladu si přitom na srdce, že si budu vše zapisovat a dopředu plánovat. Na stole mám i několik různých zápisníků a krásný diář, který jsem dostala před rokem pod stromeček, aby mi pomohl být v klidu, vše si zapsat, naplánovat a potom hezky připomenout a na nic nezapomenout… Za pokus to stálo, ale mám ráda moje papíry, na které si píšu to nejnutnější. A v diářích mám většinou vypsanou stránku dvě a dál už nic, nebo možná něco, ale až po dlouhé době… No a na konci roku se mi zdá, že je škoda do nich vůbec psát a že je budu používat v příštím roce.
Podobně jako ten krásný nepopsaný diář na letošní rok, nenosím ani ty nejkrásnější halenky, šaty, boty a kabáty… Mám jich ve skříni dost, ale nenosím je a je to škoda. Tak si říkám, že se v tom zkusím od příštího roku změnit. Možná, že se mi to opravdu podaří. Vlastně si to dávám jako předsevzetí, které začnu uplatňovat hned, a ne až od příštího roku. Budu nosit ty nové boty, které mám už rok ve skříni, a budu si vše zapisovat do toho nejkrásnějšího diáře. Zkuste to taky.
Kraj godine…
Evo i posljednjeg mjeseca u godini. Gledam svoj radni stol i čini mi se da je na njemu sve više i više raznih papira, pozivnica, najava planiranih akcija. Svi se trude ostvariti to što su planirali. Vjerojatno slično kao i mi svi doma. Svake godine kažem da ću se za Božić početi pripremati na vrijeme. Obavit ću kupovinu, počistiti i u miru uživati. No počeo je Advent i ništa od toga. Doma stignem samo na brzinu skuhati i počistiti, oprati i izglačati. Oblačim ono prvo što mi je nadohvat ruke. Ponekad imam osjećaj da život živi mene, a ne ja život, kako je napisala jedna spisateljica iz redova češke manjine. Ali, odlučila sam da će se to promijeniti.
Ljudi su različiti. Neki imaju sve složeno do zareza i isplanirano, i doma i na poslu. Osjećaju se dobro kad u životu imaju sve pod kontrolom, a neočekivane stvari će ih vjerojatno izbaciti iz kolotečine. Ovi drugi imaju puno stvari, možda i nepotrebnih, nezaustavljivo su u akciji i stvari rješavaju u brzini onako kako dolaze, bez dugotrajnih odugovlačenja kod odlučivanja i suvišnog kompliciranja. Ovi prvi s nerazumijevanjem i užasom gledaju na ove druge, a ovi drugi na ove prve. Mislim da se ni jedni ni drugi ne mogu promijeniti. Čak i kad bi se oko toga maksimalno trudili.
Osobno mislim da sam negdje između. Na radnom stolu imam zbilja puno papira i knjiga. Ali točno znam što je na svakoj hrpi, što je zdesna, a što slijeva, koja hrpa je Jednota, koja Přehled, Studnice i ostale tiskovine… Tako da tu zapravo ima nekog reda, iako tako na prvi pogled ne izgleda. Razumijem da se nekom čini daje to strašan rusvaj, ali mogu sa sigurnošću reći da nije. To je samo radni proces koji se svaki tjedan vrti u krug i zahtijeva takozvani kreativni nered.
S druge strane, moram priznati da kad svega ima puno, imam istodobno osjećaj da ću nešto zaboraviti. Pritom si obećavam da ću sve zapisivati i planirati unaprijed. Na stolu imam i nekoliko raznih notesa i lijepi dnevnik koji sam lani dobila pod borom kako bi mi pomogao da budem u miru, da si sve zapišem, planiram i zatim se lijepo podsjetim i ni na što ne zaboravim… Vrijedilo je pokušati, ali ja volim svoje papire na koje pišem ono najnužnije. A u dnevnicima imam većinom napisanu stranicu-dvije i dakle više ništa, ili možda nešto, ali tek nakon puno vremena… Pa mi se na kraju godine čini da je šteta u njih uopće pisati i da ću ih koristiti u idućoj godini.
Slično kao i taj lijepi nepopunjeni dnevnik, ne nosim ni one najljepše bluze, haljine, cipele i kapute… Imam ih u ormaru dovoljno, no ne nosim ih i to je šteta. Pa si kažem da ću to pokušati promijeniti od iduće godine. Možda će mi to zbilja uspjeti. Zapravo, to doživljavam kao odluku koju ću početi ispunjavati odmah, a ne tek od iduće godine. Nosit ću te nove cipele koje već godinu dana imam u ormaru i sve ću zapisivati u taj najljepši dnevnik. Pokušajte i vi.
