Autor teksta: Jasmina Voborski

Když už neslyšíme ani alarm

Zdá se mi, že už nějakou dobu žijeme v malém prostoru, kde se všechno děje najednou. Krize za krizí, zpráva za zprávou, upozornění za upozorněním. Války, inflace, klimatické hrozby, politické napětí… bum! bum! bum! Všechno je neustále „černé”, „důležité”, „naléhavé” a „alarmující”. Dokonce i v zimním období je dnes teplota −10 °C a 15 cm sněhu alarmující zprávou. Možná je právě v tom problém. Když je všechno alarm, nakonec už neslyšíme nic.

Ne proto, že by nám to bylo jedno, ale proto, že jsme unavení z neustálého pocitu, že se svět rozpadá rychleji, než jsme schopni ho pochopit. Unavení ze zpráv, které na nás tlačí hned od rána, když otevřeme oči. Unavení z pocitu, že bychom měli pořád něco chápat, mít názor a reagovat. Unavení ze světa, který nám nedovoluje si oddechnout. Ta otupělost, která se někdy objeví, není emocionální chlad – je to obrana.

Pokud nám tato doba něco ukázala, pak to, že nepotřebujeme dokonalé odpovědi na všechno, ale upřímný rozhovor, o něco pomalejší krok a více vzájemného porozumění. Zároveň je pro nás čím dál těžší vědět, komu věřit. Každá informace má čtyři verze, každá pravda má někoho, kdo jí nevěří. Falešné zprávy nejsou novinkou, nové je to, že jsme si zvykli žít v nedůvěře. Mnozí si přestali informace ověřovat, protože je toho na ně jednoduše příliš. Je jednodušší se vypnout než neustále pochybovat.

A to je nebezpečné, protože bez důvěry neexistuje pocit bezpečí a bez pochybností jsme jen naivní hlupáci. A zatímco se to všechno děje, svět se zrychluje. Technologie postupují, očekávání rostou a člověk má pocit, že neustále nestíhá. Pracujeme víc, ale vidíme v tom méně smyslu. Vyžaduje se od nás přizpůsobivost, flexibilita, odolnost – jako by to byly nevyčerpatelné zdroje. Nejsou. Lidé praskají potichu, bez velkých dramat, jen s pocitem, že už nestíhají žít. Tohle není problém jedné generace. Mladí cítí tlak, že musí všechno vědět hned. Starší mají pocit, že je svět předbíhá. Všichni mezi tím se snaží zůstat normální v podmínkách, které to čím dál méně dovolují.

Možná nepotřebujeme další analýzu ani další hluboké myšlenky. Možná si jenom potřebujeme přiznat, že je to těžké. Že je v pořádku být unavený. Že zpomalit a říct „takhle už to nejde” není slabost. Pokud chceme zdravější společnost, musíme nejprve přiznat, jak se skutečně cítíme – bez přikrášlování, bez předstírání síly.

Kad više ne čujemo ni alarm

Čini mi se da već neko vrijeme živimo u malom prostoru, gdje se sve događa odjednom. Kriza za krizom, vijest za viješću, upozorenje za upozorenjem. Ratovi, inflacija, klimatske prijetnje, političke napetosti… bum! bum! bum! Sve je stalno „crno“, „važno“, „hitno“ i „alarmantno“. Čak i zimi, temperatura od -10 °C i 15 cm snijega su alarmantne vijesti. Možda je to problem. Kad je sve alarm, na kraju više ništa ne čujemo.

Ne zato što nam nije stalo, već zato što smo umorni od stalnog osjećaja da se svijet raspada brže nego što ga možemo shvatiti. Umorni od vijesti koje nas pritišću od trenutka kada ujutro otvorimo oči. Umorni od osjećaja da uvijek trebamo nešto razumjeti, imati mišljenje i reagirati. Umorni od svijeta koji nam ne dopušta udahnuti. ta otupjelost koja se ponekad pojavi nije emocionalna hladnoća – to je obrana.

Ako nam je ovo vrijeme išta pokazalo, to je da ne trebamo savršene odgovore na sve, već iskren razgovor, sporiji tempo i više međusobnog razumijevanja. Istovremeno, sve nam je teže znati kome vjerovati. Svaka informacija ima četiri verzije, svaka istina ima nekoga tko joj ne vjeruje. Lažne vijesti nisu novost, novo je to što smo se navikli živjeti u nepovjerenju. Mnogi su prestali provjeravati informacije jer im je to jednostavno previše. Lakše je isključiti se nego stalno sumnjati.

A to je opasno, jer bez povjerenja nema osjećaja sigurnosti, a bez sumnje smo samo naivne budale. I dok se sve ovo događa, svijet se ubrzava. Tehnologija napreduje, očekivanja rastu i čovjek se stalno osjeća kao stalno posustaje. Radimo više, ali u tome vidimo manje smisla. Od nas se traži prilagodljivost, fleksibilnost, otpornost – kao da su to neiscrpni resursi. Nisu. Ljudi tiho eksplodiraju, bez ikakvih velikih drama, samo s osjećajem da više ne stižu živjeti. Ovo nije problem jedne generacije. Mladi osjećaju pritisak da odmah sve znaju. Stariji osjećaju da ih svijet pretiče. U međuvremenu, svi pokušavaju ostati normalni u uvjetima koji to sve manje dopuštaju.

Možda nam ne treba više nikakva analiza ili duboko razmišljanje. Možda samo trebamo priznati da je teško. Da je u redu biti umoran. Da usporavanje i reći ovako više ne ide“ nije slabost. Ako želimo zdravije društvo, prvo moramo priznati kako se stvarno osjećamo – bez uljepšavanja, bez pretvaranja da smo jaki.