Autor teksta: Lidija Dujmenović
Jarní rapsodie
Nevím, z čeho mám větší radost, když ráno vstanu z postele – z rozkvetlých ovocných stromů, nebo z jarního zpěvu ptáků, slunce vycházejícího za horizontem, nebo z jarních květin z naší zahrádky na stole. To jsou ty radosti jara.
Miluju každé roční období a v každém z nich mám z něčeho radost. Třeba v zimě ze sněhu a krajiny, kterou začaroval silný mráz, na podzim z pestrobarevného listí a vůně podzimního deště a na létě mám ráda snad všechno kromě horka a silných bouřek. Moře, slunce, lehké oblečení, višně, jahody, melouny, práci na zahrádce mezi květinami, dlouhé dny…
Také jaro je pro mě krásné i z těchto důvodů. Pomalu se navíc začíná plánovat letní dovolená. A každý rok zjara máme doma těžké rozhodování, jestli pojedeme v letě k moři, anebo do hor. U moře nám vadí davy lidí ve všech turistických destinacích. To nás od takové dovolené odrazuje, protože tam, kam nejčastěji jezdíme, potřebujeme ráno asi tak hodinu a půl, abychom nakoupili chleba, mléko a to základní, a někdy se dokonce stane, že se všechno vyprodá.
Jeden rok jsme to zkusili s horami. Tehdy jsme se dozvěděli, proč se Mrzli dol v Lice jmenuje právě „mrzli”. Vybrali jsme si sice ubytování s bazénem, ale koupat se ve 20 stupních nebylo moc příjemné. Ranní kávu jsme pili v 10 stupních v teplákách a tlustých ponožkách pod dekou a dívali jsme se na různá zvědavá zvířata, která přicházela až k domu: lišky, srnky, zajíce…
Sousedův pes se s námi tak spřátelil, že spal u nás na posteli a nemohli jsme se ho zbavit. Ale za to si můžeme sami, jednou jsme mu dali zbytky od oběda a láska byla na světě.
Abychom si nenechali ujít moře, měli jsme v plánu, že se každý den jenom přesuneme dolů na pláž (na mapě to vypadalo jako pár kroků), vykoupeme se a vrátíme se zpátky na chatu. No, jenže cesta k té chatě se jmenuje „Krivudavi put”, tedy „Klikatá cesta”. A zdálo se mi, že je to nejklikatější cesta na světě, a to přes vysoké svahy Velebitu. Jedna cesta k moři a zpátky úplně stačila. Svoje plánování na základě mapy beru od té doby s rezervou. A moje rodina také.
Proljetna rapsodija
Ne znam što me više veseli kad ujutro ustanem iz kreveta – rascvjetale voćke ili proljetni pjev ptica, sunce koje izlazi za obzorom, ili proljetno cvijeće iz našeg vrta na stolu. To su te proljetne radosti.
Volim svako godišnje doba i u svakom me nešto veseli. Primjerice, zimi je to snijeg i krajolik začaran jakim mrazom, u jesen šareno lišće i miris jesenske kiše, a ljeti volim valjda sve osim vrućine i jakih oluja. More, sunce, laganu odjeću, višnje, jagode, lubenice, rad u vrtu među cvijećem, duge dane…
Iz tih razloga mi je lijepo i proljeće. Polako se počinje planirati ljetni odmor. I svake godine u proljeće kod kuće imamo teške odluke hoćemo li ljeti poći na more ili u planine. Na moru nam smetaju gomile ljudi u svim turističkim destinacijama. To nas odbija od takvog odmora jer ondje gdje najčešće putujemo trebamo ujutro oko sat i pol da kupimo kruh, mlijeko i ono osnovno, a nekad se dogodi da se sve rasproda.
Jedne godine smo probali s planinama. Tada smo doznali zašto se Mrzli dol u Lici zove upravo “mrzli”. Izabrali smo si doduše smještaj s bazenom, ali kupati se na dvadeset stupnjeva nije bilo baš ugodno. Jutarnju kavu smo pili na deset stupnjeva u trenirkama i debelim čarapama pod dekom i gledali razne znatiželjne životinje koje su nam dolazile sve do kuće: lisice, srne, zečeve…
Susjedov pas se s nama toliko sprijateljio da je spavao kod nas na krevetu i nismo ga se mogli riješiti. no za to smo si sami krivi, jednom smo mu dali ostatke od ručka i rodila se ljubav.
Kako ne bismo propustili more, imali smo u planu da se svaki dan samo prebacimo dolje na plažu (na karti je to izgledalo kao par koraka), okupamo se i vratimo natrag u kolibu. Eh ali, cesta do te kolibe zove se “Krivudavi put”. I činilo mi se da je to najkrivudavija cesta na svijetu, i to preko visokih padina Velebita. Jedno putovanje do mora i natrag bio je sasvim dovoljno. Svoje planiranje na temelju karte od tada uzimam s rezervom. I moja obitelj također.
