Autor teksta: Sandra Klimeš

Co je to štěstí?

Náhodou jsem byla na přednášce, jejímž tématem bylo štěstí. Co to to štěstí vlastně je? Google odpovídá takto: „V psychologii se definuje jako celkový pocit uspokojení a blaha, spojený s vlastním životem. Tento stav celkové pohody zahrnuje nejen krátkodobé prožitky radosti, ale také hluboké a trvalé pocity smyslu a spokojenosti s vlastní existencí.”
Přednáška se konala v knihovně a dozvěděla jsem se mnoho nových věcí o štěstí, ale také jsem si potvrdila některé mé myšlenky, které jsem možná ani nechtěla vyslovit na hlas, a ono se ukázalo, že jsou správné. Paní přednášející se ptala, jestli si myslíme, že naše štěstí závisí na tom, co si o nás myslí druzí, a také, zdali naše vlastní štěstí pramení z toho, jestli nás někdo má, nebo nemá rád… Překvapila jsem sama sebe, kdy jsem zvedla ruku a vyslovila slova: „A proč by mě trápilo, jestli mě mají všichni rádi, nebo ne? Ani já nemám rada všechny lidi a oni žijí dál, a já také.” Mluvilo se i o penězích, které sice jsou důležité, ale pro štěstí zase tolik ne. Jako příklad paní uvedla množství nešťastných boháčů a dodala, že je potřeba naučit se mít radost z maličkostí.
Potom jsme diskutovali o tom, jestli si štěstí můžeme vytvořit sami. Měla jsem pocit, že ano, a později během přednášky jsem se dozvěděla, že tomu tak doopravdy je. Vytvořit si své štěstí není jednoduchý proces – být šťastným se musí naučit. Pamatuju si své mládí, kdy pro mě bylo strašně důležité, co si o mě kdo myslí, a roky jsem žila v přesvědčení, jak důležité je, jak vypadám, co jsem si oblékla, proč jsem se ještě nevdala, a pak později, proč jsem se vdala. Následovaly komentáře a moudra o domě a dětech. A já jsem doopravdy dělala vše, jen aby byl někdo jiný spokojený s mým úklidem, umytými okny a vysátým domem bez prachu a pavoučků. Děti šly stranou, protože jsem pracovala na tom, abych byla „šťastná”, když o mě někdo řekne, jak mám doma uklizeno. A pak syn onemocněl… z domácích prací jsem nestíhala nic, a uvědomila jsem si, že mé štěstí a štěstí mé rodiny nezávisí na názoru nějaké sousedky, kmotřičky nebo tetičky… Štěstí si musím vytvořit já, sama. A právě v tu dobu jsem začala být doopravdy šťastná. Naučila jsem se rozpoznat, co je v životě doopravdy důležité a co je štěstí.
Byla jsem šťastná, když jsme šli na procházku a syn se naučil nové slovíčko, když jsme pravidelně chodili na bazén a naučil se plavat nebo když se po čase při hře naučil se i písmenka a číslice. Byla jsem ráda, když mi rozkvetla některá květina, uzrálo rajče, když jsem si mohla utrhnout jablíčko a sníst ho hned u stromu. K moři jsme nejezdili každý rok, spokojili jsme se s bazénem anebo procházkou do lesa. Jsem šťastná, když jdu s kamarádkami na kávu (čti psychoterapii) nebo když jedeme na ryby, a nezáleží na tom, jestli nějakou ulovím, nebo ne. Štěstí jsem objevila doma, ve své rodině. Jednoduše, naučila jsem mít radost i z těch nejmenších věcí.
Já jsem si rozhodla, že chci byt šťastná, a nedívám se nikomu do dvora, jestli má posekanou trávu, nebo ne. Pro moje štěstí je důležitá ta tráva v mém dvoře, ať už posekaná, nebo ne. Můžu vám říct, že se mi moc ulevilo, když jsem se rozhodla, že nežiju pro jiné, ale v první řadě pro sebe a svoji rodinu.

Što je to sreća?

Slučajno sam bila na predavanju čija tema je bila sreća. Što sreća zapravo je? Google odgovara ovako: „U psihologiji se definira kao ukupni osjećaj zadovoljstva i dobra povezan s vlastitim životom. To stanje općeg blagostanja ne uključuje samo kratkotrajne osjećaje radosti, nego i duboke i trajne osjećaje smisla i zadovoljstva s vlastitim postojanjem.”

Predavanje se održalo u knjižnici i doznala sam mnogo novih stvari o sreći, ali potvrdila sam i neke svoje ideje koje možda nisam niti htjela izreći na glas, a pokazalo se da su točne. Predavačica je pitala mislimo li da naša sreća ovisi  tome što o nama misle drugi, kao i izvire li naša vlastita sreća iz toga voli li nas netko ili ne… Iznenadila sam samu sebe kad sam podigla ruku i izgovorila riječi: „A zašto bi me mučilo vole li me svi ludi ili ne? Pa ni ja ne volim sve ljude, a oni žive i dalje, kao i ja.” Govorilo se i o novcima koji su doduše važni, ali za sreću baš i ne toliko. Kao primjer gospođa je navela mnoštvo nesretnih bogataša i dodala da je potrebno naučiti se radovati i zbog sitnica.

Zatim smo diskutirali o tome možemo li sreću stvoriti sami. Imala sam osjećaj da da, a kasnije sam tijekom predavanja doznala da je to doista tako. Stvoriti si svoju sreću nije jednostavan proces – biti sretan se mora naučiti. Sjećam se svoje mladosti kad mi je bilo strašno važno što o meni netko misli, a godinama sam živjela u uvjerenju koliko je važno kako izgledam, što sam odjenula, zašto se još nisam udala, a kasnije pak zašto sam se udala. Slijedili su komentar i mudrosti o domu i djeci.  Ja sam zbilja radila sve samo da bi netko drugi bio zadovoljan s mojim čišćenjem, opranim prozorima i usisanom kućom bez prašine i paučine. Djeca su ostala po strani jer sam radila na tome da bih bila „sretna” kad netko za mene kaže da mi je doma očišćeno. A onda je sin obolio… od kućanskih poslova nisam ništa stizala, a posvijestila sam si da moja sreća i sreća moje obitelji ne ovisi o mišljenju neke susjede, kume ili tete… Sreću si moram stvoriti ja, sama. I upravo tada počela sam biti zbilja sretna. Naučila sam prepoznavati što je u životu doista važno i što je sreća.

Bila sam sretna kad smo išli u šetnju, a sin je naučio novu riječ, kad smo redovito išli na bazen pa je naučio plivati ili kad je s vremenom uz igru naučio slova i brojke. Bilo mi je drago kad mi je procvjetao neki cvijet, dozrela rajčica, kad sam si mogla otrgnuti jabuku i pojesti ju odmah uz drvo. Na more nismo išli svake godine, zadovoljili smo se s bazenom ili šetnjom u šumu. Sretna sam kad idem s prijateljicama na kavu (čitaj psihoterapiju) ili kad idemo u ribe, i ne ovisi o tome ulovim li neku ili ne. Sreću sam otkrila doma, u svojoj obitelji. Jednostavno, naučila sam se radovati i tim najmanjim stvarima.

Odlučila sam da želim biti sretna i ne gledam nikome u dvorište ima li pokošenu travu ili ne. Za moju sreću važna je trava u mom dvorištu, bila pokošena ili ne. Mogu vam reći da mi je jako laknulo kad sam odlučila da ne živim za druge, nego u prvom redu za sebe i svoju obitelj.