Autor teksta: Michaela Bubeníčková
Člověk míní, život mění
Odmalička jsem chtěla učit. Když jsme si s kamarády hráli, vždy to muselo být „na školu” – a já jsem samozřejmě byla paní učitelka. Když o tom dnes přemýšlím, ostatní to asi moc nebavilo. Na gymnáziu jsem se ve svém rozhodnutí jen utvrdila a udělala jsem si jasno i ve své budoucí specializaci: čeština a dějepis. Věděla jsem také, kde chci učit – jedině na gymnáziu, a ne jen tak ledajakém, ale na tom, kde jsem sama studovala. A za tím cílem jsem si šla… až do konce vysoké školy.
Má cesta však nakonec vedla jinam – ne do školy, ale do redakce časopisu, a navíc v Chorvatsku. Koho by to napadlo? Životní cesty jsou zkrátka nevyzpytatelné. Občas mě napadne, jaké by to bylo, kdybych se svého původního plánu držela. Opravdu by byla práce na mé alma mater oním vysněným „návratem domů”, jak jsem si to kdysi představovala?
Ve skutečnosti by tam už chyběli mí spolužáci a i profesorský sbor by se postupně obměnil, až by za pár let vznikl úplně jiný kolektiv. Ani budova školy už nevypadá stejně. Přibyla ošklivá modernistická venkovní konstrukce, celé nové patro, protipožární dveře a další novinky, které sice znamenají pokrok pro školu a její studenty, ale pro mě jen narušují nostalgické vzpomínky a představy. Každé životní období má zkrátka své kouzlo, které utváří lidi, prostředí, doba i vnitřní rozpoložení člověka – a to nelze zpětně zrekonstruovat. Možná je tedy lepší jít dál a neničit si své vzpomínky.
Navíc mám možnost si trošku vyzkoušet, jaké je dnes učit. A musím říct, že jsem nikdy nečekala, jak rychle přestanu žákům rozumět. Přestože jsou chytří a šikovní, mám občas pocit, jako by mluvili jiným jazykem než já – a není to chorvatština. Předpokládám, že tento rozdíl mezi mnou a budoucími generacemi žáků se bude stále prohlubovat. O to víc si uvědomuji, že své nostalgické vzpomínky a představy si mohu lépe uchovat při setkáních s bývalými spolužáky a občasných návštěvách někdejších profesorů, než kdybych se sama vrátila k učení.
Čovjek sanja, život se mijenja
Odmalena sam htjela držati nastavu. Kad sam se igrala s prijateljima, uvijek je to moralo biti igranje „škole“ – a ja sam, naravno, bila učiteljica. Kad danas razmišljam o tome, drugima se to vjerojatno nije baš sviđalo. U gimnaziji sam samo potvrdila svoju odluku i jasno dala do znanja svoju buduću specijalizaciju: češki jezik i povijest. Znala sam i gdje želim predavati – samo u gimnaziji, i to ne bilo kojoj, već onoj koju sam i sama pohađala. I slijedila sam taj cilj… sve dok nisam završila fakultet.
Ali moj put je na kraju vodio drugdje – ne u školu, već u uredništvo časopisa, i to u Hrvatskoj. Tko bi si to mislio? Životni putevi su jednostavno nepredvidivi. Ponekad se pitam kako bi bilo da sam se držala svog prvobitnog plana. Bi li rad na mojoj alma mater doista bio onaj sanjani “povratak kući” kako sam nekoć zamišljala?
U stvarnosti, tamo ne bi bilo mojih kolega iz razreda, a profesorski zbor bi se postupno mijenjao, sve dok se za nekoliko godina ne bi pojavio potpuno drugačiji kolektiv. Niti školska zgrada više ne izgleda isto. Dodana je ružna modernistička vanjska konstrukcija, potpuno novi kat, protupožarna vrata i druge inovacije koje, iako predstavljaju napredak za školu i njezine učenike, meni samo remete nostalgična sjećanja i maštu. Ukratko, svako životno razdoblje ima svoju čar koja oblikuje ljude, okolinu, vrijeme i unutarnje stanje osobe – i to se ne može ponovno rekonstruirati. Stoga je možda bolje krenuti dalje i ne uništavati svoja sjećanja.
Štoviše, imam priliku malo isprobati kako je to danas predavati. I moram reći da nikada nisam očekivala koliko brzo ću prestati razumijevati svoje učenike. Iako su pametni i vješti, ponekad imam osjećaj kao da govore drugačijim jezikom od mene – a to nije hrvatski. Pretpostavljam da će se ta razlika između mene i budućih generacija učenika nastaviti produbljivati. Tim sam više svjesna da mogu bolje sačuvati svoja nostalgična sjećanja i ideje susrećući se s bivšim kolegama iz razreda i povremeno posjećujući bivše profesore nego da se sama vratim nastavi.
