Autor teksta: Sandra Klimeš
Uši na mašličku!
Je úplně normální, že si rodiče a potomstvo v pubertě moc nerozumí a vzniká spousta hádek. Tak je to, myslím, v každé rodině, někde víc, někde míň. Spousta rodičů průšvihy svých dětí skrývá a ty dětičky jsou pak nejhodnější na světě i kdyby byli nejhorší. Já jsem se doma taky s rodiči hádala a se sestrou jsme se praly, až chlupy lítaly. Ale stačilo, aby se máma nebo táta na nás podívali, hned byl klid. Ne že bych se jich bála, ale ctila jsem je, protože jsou starší. Dnes se to, zdá se mi, hodně změnilo…
Shodou okolností jsem se synem jela na několik školních výletů. Ten poslední byl do Vukovaru. Byly tam školy z celého Chorvatska a přesně jsem mohla rozeznat, které děti nemají respekt ani ke svým učitelkám, ani ke starším obecně. Přítomno bylo přes 300 dětí z různých škol v Chorvatsku a já jsem nebyla jejich učitelka, ale jen nějaká dospělá osoba, která s nimi jen tak jela. Bez ohledu na to, že jsem tam jela, abych dávala pozor na svého syna a abych mu vysvětlila, jestli něčemu v programu nebude nerozumět, dohlížela jsem i na ostatní děti. Několikrát jsem zůstala stát jako opařená jejich reakcí, když jsem je například upozornila, aby si pospíšily přes silnici nebo aby nedělaly nepořádek. Jejich odpověď zněla: „A co je mně po tom, jestli jdu pomalu, auto musí čekat, než přejdu!” anebo „No a co, jestli to ušpiním, vždyť mají uklízečky, aby to po nás utřely!” Kdybychom moje sestra nebo já, něco takového řekly někomu staršímu, myslím, že bychom měly „uši zavázané na mašličku”, a to jak dříve, tak i teď, bez ohledu na to, že je mi přes 40 let.
Myslím si, že se dětem v dnešní době moc dovoluje, a je přesně vidět, jestli má dítě vštípené základy slušného chování z domova. Říct „nechci baš” nebo nepozdravit staršího, učitele, souseda, to se nám prostě nesmělo stát. Když jsme neposlechli a nevykonali doma své povinnosti, za trest jsme například nesměli večer jít do vesnice na procházku s kamarády. Příště jsme poslechli, samozřejmě, že jsme na procházku chtěli. Jsem vděčná svým nejmilejším rodičům a všem učitelům, že mě potrestali, když bylo zapotřebí, a vychovali mě jako, myslím si, slušnou osobu. S manželem se ze všech sil snažíme, aby byly i naše děti slušně vychované.
Jestli náhodou někoho nepozdraví a já se to dozvím, zavážu jim uši na mašličku.
Uši u mašnu!
Potpuno je normalno da se roditelji i potomstvo u pubertetu baš ne razumiju i da nastaje puno svađa. Tako je to, mislim, u svakoj obitelji, negdje više, negdje manje. Mnogo roditelja skriva probleme svoje djece, a ta dječica su najbolja na svijetu čak i kad bi bila najgora. I ja sam se doma svađala s roditeljima a sa sestrom sam se tukla da je perje letjelo. No bilo je dovoljno da nas nama ili tata pogledaju i odmah bi bio mir. Nisam ih se bojala, ali poštivala sam ih jer su stariji. Danas se to, čini mi se, uvelike promijenilo…
Stjecajem okolnosti sam sa sinom išla na nekoliko školskih izleta. Posljednji je bio u Vukovar. Bile su tamo škole iz cijele Hrvatske i točno sam mogla razabrati koja djeca nemaju respekta niti prema svojim učiteljicama, niti prema starijima uopće. Bilo je nazočno preko 300 djece iz raznih škola u Hrvatskoj, a ja nisam bila njihova učiteljica, nego neka odrasla osoba koja je s njima također išla. Bez obzira što sam tamo išla da bih pazila na svog sina i objasnila mu ako nešto u programu neće razumjeti, promatrala sam i ostalu djecu. Nekoliko sam puta ostala kao oparena njihovom reakcijom kad sam ih primjerice upozorila da požure preko ceste ili da ne rade nered. Njihov odgovor je glasio: „Pa što ako idem polako, auto mora čekati dok ne pređem!” ili „Pa što ako to zaprljam, postoje čistačice da za nama čiste!” Kad bismo moja sestra ili ja nešto takvo rekli nekom odraslom, mislim da bismo imale „uši zavezane u mašnu”, i to i prije i sad, bez obzira što imam preko 40 godina.
Mislim da se djeci u današnje doba puno toga dozvoljava i točno se vidi jesu li djetetu doma usađeni temelji pristojnog ponašanja. Reći „baš neću” ili ne pozdraviti starijeg, učitelja, susjeda, to nam se naprosto nije smjelo događati. Kad nismo slušali i nismo doma obavljali svoje obaveze, za kaznu na primjer nismo smjeli navečer ići u selo u šetnju s prijateljima. Sljedeći put smo naravno slušali jer smo htjeli u šetnju. Zahvalna sam svojim predragim roditeljima i svim učiteljima jer su me kažnjavali kad je trebalo, a odgojili me kao, mislim, pristojnu osobu. Sa suprugom se iz svih snaga trudim da bi i naša djeca bila pristojno odgojena.
Ako nekoga slučajno ne pozdrave, a ja za to doznam, zavezat ću im uši u mašnu.
