Autor teksta: Jana Stanja

Psí dny

Podle staročeského kalendáře se rok nerozděluje na čtyři roční období, nýbrž na osm. Léto podle něj končilo 15. srpna svátkem Nanebevzetí Panny Marie a 16. srpen již náležel ročnímu období, které naši předkové nazývali polétí: „Na Nanebevzetí léto odletí. Na Panny Marie Nanebevzetí první vlaštovky od nás letí.

Doba nejparnějších dnů v roce bývá v lidové meteorologii vymezována tzv. vrcholným létem. Často také bylo toto období označováno pojmem ze středověké astrologie – psí dny. „V psí dny očekávej veliká parna a bouře.“ „Dlouhé psí dny – krátké žně.“ „Když léto spěje v psí dny, znamená to, že se Slunce obrací již k zimě.“ V dlouhodobém průměru teploty překračují i běžné „letní“ hodnoty. V kronikách našich obcí se k psím dnům často pojí kuriózní zápisy o značném fyzickém vypětí lidí pracujících na polích, např. omdlévání ženců a v důsledku vysokých teplot se místy v tomto období nesloužily ani mše. (Zdeněk Vašků, Velký pranostikon)

Psí dny trvají cca od 15. 7. do 15. 8. Podle některých starých kalendárií začínalo období psích dnů již markétským létem (od cca 8. 7. do 17. 8.). Opakem těchto horkých psích dnů jsou studené psí dny, které jsou v období od cca 8. do 30. ledna.

Psí dny za své pojmenování vděčí nejjasnější hvězdě oblohy – Siriu (Psí hvězdě) ze souhvězdí Velkého psa (Canis Maior). Sirius byl zejména u starověkých civilizací Mezopotámie, ale i v Egyptě, Střední Asii a přirozeně ve starověkém Řecku a Římě jedním z nejpozorovanějších nebeských těles. Zatímco pro nás je v současné době Sirius hvězdou zimní, Římanům, někdy před počátkem našeho letopočtu, se Sirius objevoval na obloze právě v období letních veder. Staří Římané termínem dies caniculares (česky psí dny) označovali právě toto nejteplejší období roku. V těchto horkých dnech se přestalo pracovat i obchodovat a nastalo období klidu. Tehdy šlo o období největšího letního vedra od 23. července do 23. srpna. Ještě můžeme dodat, že název canicula (kanikula, kanikuly) pro psí dny je živý ještě ve slovenštině a slyšíme ho i v ruském pojmu kanikuly, znamenajícím prázdniny. (Zdeněk Vašků)

Ze starých kronik:
L.P. 1613, semestrálné oddíly tedy byly jen období časová. Zimní začínal se 18. října v den sv. Lukáše. Dva dni před tím, v den sv. Havla, měl skončiti se běh letní, jehož počátek byl o sv. Jiří v dubnu. Hlavní prázdniny byly dle starého řádu šestinedělní; byly od poloviny července až do sv. Bartoloměje (24. 8.). Nazývaly se vacationes, také „psí dni”, dies caniculares. Píše r. 1613 hrabě Šlik mistrům, že o psích dnech na všech akademiích upouští se od studií, a mistři mu odvetou vykládají, že tak se děje, aby duch studentů tesklivostí jatý nezoufal nad učením a nestrašil se práce literní. Který horlivý docent nechtěl přestat čísti v polou července, mohl dle starého řádu přednášeti ještě o deset dní dál, až do sv. Jakuba (25. 7.), ale pak musil přestati pod trestem. (O životě na vysokých školách pražských XV. a XVI. století)
Zdroj: České zvyky, tradice a pranostiky, vybrala js

Pasji dani

Prema staročeškom kalendaru godina se ne dijeli na četiri godišnja doba, nego na osam. Prema njemu, ljeto je završilo 15. kolovoza blagdanom Uznesenja Blažene Djevice Marije, a 16. kolovoza je već spadao u godišnje doba koje su naši preci zvali poljeće (polétí). „Na Uznesenje ljeto leti. Na Marijino Uznesenje prve lastavice od nas lete.”

U pučkoj meteorologiji razdoblje najsparnijih dana omeđeno je tzv. vršnim ljetom. Često je to razdoblje bilo nazivamo pojmom iz srednjovjekovne astrologije – pasji dani. „Na pasje dane očekuj velike sparine i oluje.” „Dugi pasji dani – kratka žetva.” „Kad ljeto spava u pasjim danima, to znači da se sunce već okreće prema zimi.” U višegodišnjem prosjeku temperature prelaze uobičajene „ljetne” vrijednosti. U kronikama naših sela u vezi pasjih dana nalazimo zanimljive zapise o znatnom fizičkom naporu ljudi koji su radili na poljima, primjerice o nesvjestici žeteoca, a zbog visokih temperatura povremeno se u tom razdoblju nisu služile niti mise. (Zdenĕk Vašků, Velký pranostikon)

Pasji dani traju otprilike od 15. srpnja do 15. kolovoza. Prema nekim starim kalendarima razdoblje pasjih dana počinjalo je margaretskim ljetom (od otprilike 8. do 17. kolovoza). Suprotnost tim vrućim pasjim danima su hladni pasji dani u razdoblju od otprilike 8. do 30. siječnja.

Pasji dani svoj naziv zahvaljuju najsjajnijoj zvijezdi na nebu – Siriusu (Pasjoj zvijezdi) u sazviježđu Velikog psa (Canis Maior). Sirius je posebno kod starovjekih civilizacija Mezopotamije, ali i u Egiptu, srednjoj Aziji, a naravno i u staroj Grčkoj i Rimu bio jedno od napromatranijih nebeskih tijela. Dok je za nas u suvremeno doba Sirius zimska zvijezda, Rimljanima se malo prije početka naše ere pojavljivao na nebu upravo u doba ljetnih vrućina. Stari Rimljani su terminom dies caniculares (pasji dani) označavali upravo to najtoplije doba godine. Tih vrućih dana prestajalo se raditi i trgovati i nastupalo je vrijeme počinka. Tada se radilo o razdoblju najveće ljetne vrućine od 23. srpnja do 23. kolovoza. Još možemo dodati da naziv canicula (kanikula, kanikule), za pasje dane još postoji u slovačkom jeziku, a čujemo ga i u ruskom pojmu kanikuli u značenju praznici. (Zdenĕk Vašků).

Iz starih kronika:

Godine Gospodnje 1613., semestri su tada su bili samo vremenska razdoblja. Zimski je počinjao 18. listopada na svetog Luku. Dva dana prije toga, na dan svetog Gala, završavalo je ljeto koje je počinjalo oko svetog Jurja u travnju. Glavni praznici bili su prema starom redu šestonedjeljni: od polovice srpnja do svetog Bartolomeja (24. kolovoza). Nazivali su se vacationes, kao i „pasji dani”, dies caniculares. Piše 1613. grof Šlik magistrima da se na pasje dane na svim akademijama prekida studij, a magistri mu u odgovoru objašnjavaju da se to događa zato da duh studenata vođenih čežnjom ne bi očajavao zbog učenja i bojao se knjiškog rada. Svaki gorljivi docent koji nije htio prestati čitati polovicom srpnja mogao je prema starom redu predavati još deset dana duže, do svetog Jakova (25. srpnja), a zatim je morao prestati pod prijetnjom kazne (O životĕ na vysokých školách pražských XV. a XVI. století).

Izvor: České zvyky, tradice a pranostiky, izabrala js