Autor teksta: Alen Janota
Tady nikdo není normální!
Titulní větu, stejně jako „Volej, volej, všichni sokolové za tebe život položí!“, jsme během minulých týdnů nesčetněkrát slýchali při vysílání utkání chorvatských házenkářů na mistrovství světa, které Chorvatsko spolupořádalo s Dánskem a Norskem. Svými výkony si reprezentanti Chorvatska opět získali oblibu a neomezenou podporu fanoušků. Svorně bojovali o společný cíl a opět sjednotili a potěšili celé Chorvatsko. Navždy zůstanou vzpomínky na nezapomenutelná utkání s Islandem, Slovinskem, Maďarskem, a zvlášť s Francií v semifinále. Prohra proti Dánům ve finále bolela, tak to prostě je, ale ne moc a také ne moc dlouho. Historický úspěch byl oslaven velkolepým přivítáním házenkářů na náměstí Bána Jelačiće v Záhřebu, ale každý z nich zažil také vlastní přivítání ve svém rodném městě. Po zdařilém mistrovství se už teď nemůžeme dočkat nového házenkářského vzrušení v lednu příštího roku.
Snad nikomu během sledování uvedených utkání neunikl fakt, že házená je neskutečně namáhavý, až brutální sport. A když se řekne, že se bojovalo o každou branku, je to úplná pravda. Pokud po utkání nemáš oba bicepsy ozdobené tmavomodrými až černými modřinami, asi ses dostatečně nesnažil. Takové mám zkušenosti ze své házenkářské kariéry. Je snadnější stát v koutě, ale tak se skvělých výsledků dosáhnout nedá. Na vlastní kůži jsem zakusil, jaké je to během házenkářského utkání vyplivnout části svých zlomených zubů, pocítit v rameni zranění svalu, které se podobá párání látky, a nesčetná vymknutí kotníků ani neberu v úvahu jako zmínění hodná zranění. Na vlastní oči jsem během utkání viděl, jak se spoluhráči vykloubil malíček do pravého úhlu, jak hráče sanitka odváží s vykloubeným kolenem a jak spoluhráč s rozseknutou hlavou jel přímo ze sportovní haly na šití do nemocnice. A přitom jsme hráli na té nejnižší možné úrovni soutěží, respektive v mezižupanské lize. Co teprve troufnout si na ty opravdové házenkářské mrakodrapy, maďarské obry, jako jsou Sipos, Banhidi, Bodo a Ligetvari, anebo na Francouze výhružného vzhledu, ale i příjmení – Konan. Na to je potřeba velká dávka šílenství. Takže ještě jednou smekám před našimi kovboji za jejich odvahu.
Aby loď doplula do vysněného cíle, musíš u kormidla mít správného kapitána. Kapitána vizionáře. Zvlášť když víme, že se náš tým (který z většiny tvořili stejní hráči, kteří nyní vyhráli stříbro) minulé léto z olympiády vrátil degradován. Důležité proto bylo detektovat chyby (zvlášť ty vlastní, což není jednoduché), poznat možnosti hráčů, využit dobré stránky a schovat nedostatky. Zdá se, že se tyto podstatné otázky našemu trenérovi Islanďanovi podařilo vyřešit. Při tom se také sžil s národem, jehož mužstvo vede, a bezesporu si získal oblibu fanoušků. V minulosti se už stávalo, že novorozeňata dostávala jména podle známých hrdinů. Naši házenkáři sportovními hrdiny určitě jsou. Podle sčítání obyvatelstva z roku 2021 bylo v Chorvatsku 106 657 Ivanů, 28 582 Mariů, 9 388 Dominiků a 8 815 Domagojů, ale snad žádný jmenovec nynějšího trenéra státního házenkářského týmu. Pokud bude tým s takovými výsledky v budoucnosti pokračovat, není vyloučeno, že se i v Chorvatsku brzy narodí (a třeba zapíše i do české mateřské školy) nějaký malý Dagurek.
Ovdje nitko nije normalan
Naslovnu rečenicu, isto kao i „Zovi, samo zovi, svi će sokolovi za te život dati”, nebrojeno smo puta tijekom prošlih tjedana slušali prigodom prijenosa utakmica hrvatskih rukometaša na svjetskom prvenstvu koje je Hrvatska suorganizirala s Danskom i Norveškom. Svojim nastupima predstavnici Hrvatske opet su stekli omiljenost i neograničenu podršku navijača. Složno su se borili za zajednički cilj te opet ujedinili i razveselili cijelu Hrvatsku. Zauvijek će ostati uspomene na nezaboravne utakmice s Islandom, Slovenijom, Mađarskom, a posebno s Francuskom u polufinalu. Poraz od Danaca u finalu je bolio, tako to naprosto je, ali ne jako i ne baš dugo. Povijesni uspjeh bio je proslavljen veličanstvenim dočekom rukometaša na Trgu bana Jelačića u Zagrebu, ali svaki od njih je doživio i svoj vlastiti doček u svom rodnom mjestu. Nakon uspješnog prvenstva sad ne možemo dočekati novo rukometno uzbuđenje u siječnju iduće godine.
Vjerojatno nikome tijekom praćenja navedenih utakmica nije promakla činjenica da je rukomet nevjerojatno naporan, pa i brutalan sport. A kad se kaže da se borilo za svaki gol, to je prava istina. Ako nakon utakmice nemaš oba bicepsa ukrašena tamnoplavim pa čak i crvenim modricama, vjerojatno se nisi dovoljno trudio. Imam takva iskustva iz svoje rukometaške karijere. Lakše je stajati u kutu, ali tako se ne može dosegnuti sjajne rezultate. Na vlastitoj sam koži iskusio kako je to tijekom rukometne utakmice ispljunuti dijelove svojih slomljenih zubiju, osjetiti u ramenu ozljedu mišića koja nalikuje paraju tkanine, a bezbrojne uganute gležnjeve niti ne uzimam u obzir kao spomena vrijedne ozljede. Na vlastite sam oči tijekom utakmice viđao kako se suigraču pod pravim kutom iščašio mali prst, kako igrača kola hitne pomoći odvoze s iščašenim koljenom i kako je suigrač s rasječenom glavom išao iz sportske dvorane izravno u bolnicu na šivanje. A pritom smo igrali na najnižoj mogućoj razini natjecanja, odnosno u međužupanijskoj ligi. Kako je tek naletjeti na te stvarne rukometaške nebodere, mađarske divove kakvi su Sipos, Banhidi, Bodo i Ligetvari, ili na Francuze prijetećeg izgleda, ali i prezimena – Konan. Za to je potrebna velika količina ludila. Stoga još jednom skidam kapu pred našim kaubojima zbog njihove hrabrosti.
Kako bi brod doplovio do sanjanog cilja, moraš uz kormilo imati pravog kapetana. Kapetana vizionara. Pogotovo ako znamo da se naš tim (koji su većinom činili isti igrači koji su sada osvojili srebro) prošlog ljeta s olimpijade vratio degradiran. Važno je stoga bilo detektirati greške (osobito one vlastite, što nije jednostavno), prepoznati mogućnosti igrača, iskoristiti dobre strane i ukloniti nedostatke. Čini se da je ta osnovna pitanja našem treneru Islanđaninu uspjelo riješiti. Također, pritom se saživio s narodom čiju momčad vodi i neosporno je stekao omiljenost kod navijača. U prošlosti se već događalo da je novorođenčad dobivala imena prema poznatim herojima. A naši rukometaši svakako jesu sportski heroji. Prema popisu stanovništva iz 2021., u Hrvatskoj je bilo 106.657 Ivana, 28.285 Marija, 9388 Dominika i 8815 Domagoja, ali vjerojatno nijedan imenjak sadašnjeg trenera državnog rukometnog tima. Ako će tim s takvim rezultatima nastaviti i u budućnosti, nije isključeno da će se i u Hrvatskoj uskoro roditi (a možda i upisati u češki dječji vrtić) neki mali Dagurek.
