Autor teksta: Michaela Bubeníčková

Jiný kraj, jiný mrav

V Chorvatsku žiju už přes dva roky, ale stále se mě lidé občas ptají: „A jak se ti tady u nás líbí?” Odpovídám podle pravdy – líbí. Daruvar je malebné městečko, kde se nikam nespěchá a všude dojdu pěšky. Na některé věci si ale stále nemůžu zvyknout…

Největší rozdíly oproti tomu, na co jsem byla zvyklá, vidím v oblasti pohostinství, konkrétně hospod a hospodských zvyků. První věc, která mě překvapila, když jsem se do Daruvaru přistěhovala, bylo, kolik je v takovém malém městě hospod a barů. To se tady přece nemůže uživit, říkala jsem si… O to větší bylo moje překvapení, když jsem si všimla, že jsou všechny zahrádky neustále plné – v sedm ráno, v poledne i večer, prostě pořád. A uvnitř? O tom ani nemluvě.

Když jsme si potom do jednoho takového baru s přáteli sedli, přišlo další překvapení. Objednali jsme si pití a hned jsme dostali i účet. Copak si už nemůžeme objednat nic dalšího? Máme to vypít a uvolnit místo dalším? A potom kamarádka automaticky sahá po účtence a já jsem ještě překvapenější. Když mi vysvětlili, jak to s rundami chodí, bylo mi nejdřív nepříjemně. Byla jsem vždycky zvyklá platit sama za sebe, a když za mě měl najednou platit někdo jiný, byla jsem nervózní a ostýchala jsem si objednat si něco dražšího. Ale zvykla jsem si… Teď už vím, že příště budu platit já a vlastně se mi to líbí. Je to jakýsi příslib, že se brzy sejdeme znovu. Některé změny ale tak příjemné nejsou…

Sedím si tak na zahrádce jednoho kafiće a čtu si, když v tom se přiřítí číšník a vyštěkne: „Čau, co si dáš?” Řeknu: „Dobrý den, jednu kávu, prosím,” ale výraz v mé tváři mluví za mě: My se známe? Pokud bychom se znali, což je v Daruvaru více než pravděpodobné, bylo by samozřejmě normální, že si budeme tykat a zdravit se „čau”… Jenže já jsem toho pána v životě neviděla a pochybuji, že on znal mě.

Opačná situace: sedím se svými chorvatskými přáteli v jedné brněnské restauraci. Přichází mladá slečna a s úsměvem na rtech říká: „Dobrý den, co si dáte, prosím?” Úsměv jí však ztuhne a obočí vyletí skoro ke stropu, když slyší: „Dej mi jedno pivo a svíčkovou.” Neřekne nic, ale když odejde, vysvětluji kamarádům: „Tady se číšníkům netyká, a číšnicím už vůbec ne. Vlastně se tady neříká ty nikomu, koho neznáte.”

Když jsem před pár lety obsluhovala v jedné kavárně, občas jsem přemýšlela, jestli mám vykat čtrnáctiletým dívkám, které si po škole zašly na limonádu. Nakonec jsem se ale vždy rozhodla pro zdvořilejší variantu.

Jenže zvyk je železná košile – a ty kulturní bývají zakořeněny snad nejhlouběji. Jak se říká: jiný kraj, jiný mrav. Možná si někdy zvyknu.

Druga zemlja, drugi običaj

Živim u Hrvatskoj već više od dvije godine, ali ljudi me i dalje ponekad pitaju: „Kako ti se ovdje sviđa?“ Iskreno odgovorim – sviđa mi se. Daruvar je slikovit gradić u kojem se nikamo ne mora žuriti i mogu svugdje ići pješice. Ali postoje neke stvari na koje se još uvijek ne mogu naviknuti…

Najveće razlike od onoga na što sam navikla vidim u ugostiteljstvu, točnije u gostionicama i tamošnjim običajima. Prvo što me iznenadilo kad sam se preselila u Daruvar bilo je koliko gostionica i barova ima u tako malom gradu. Pomislila sam: „To se ovdje ipak ne može održati”, ali još sam se više iznenadila kad sam primijetila da su sve terase uvijek pune – u sedam ujutro, u podne i navečer, baš cijelo vrijeme. A unutra? O tom da i ne govorim.

Kad sam s prijateljima sjela u jedan od tih barova, uslijedilo je još jedno iznenađenje. Naručili smo piće i odmah dobili račun. Zar ne možemo naručiti još nešto? Trebamo li ga popiti i napraviti mjesta za sljedeće?

A onda je prijateljica automatski posegnula za računom, a ja sam bila još više iznenađena. Kad su mi objasnili kako funkcioniraju runde, isprva mi je bilo neugodno. Uvijek sam bila navikla plaćati sama, a kad je netko drugi odjednom morao platiti umjesto mene, bila sam nervozna i ustručavala sam se naručiti nešto skuplje. Ali navikla sam se… Sada znam da ću sljedeći put ja platiti, i zapravo mi se to sviđa. To je svojevrsno obećanje da ćemo se uskoro ponovno sresti. Ali neke promjene nisu tako ugodne…

Sjedim na terasi jednog kafića i čitam kad konobar dojuri i zareži: „Bok, što ćeš?“ Kažem: „Dobar dan, jednu kavu, molim“, ali izraz mog lica govori umjesto mene: Poznajemo li se? Da se poznajemo, što je u Daruvaru više nego vjerojatno, naravno da bi bilo normalno da si kažemo ti i pozdravimo s „bok”… Ali ovog gospodina nikad u životu nisam vidjela i sumnjam da je on poznavao mene.

Suprotna situacija: Sjedim sa svojim hrvatskim prijateljima u restoranu u Brnu. Ulazi mlada dama i s osmijehom na usnama kaže: „Dobar dan, što biste, molim vas?“ Međutim, osmijeh joj se smrzava, a obrve joj se dižu gotovo do stropa kad čuje: „Daj mi jedno pivo i svičkovu.“ Ništa ne govori, ali kad je otišla objašnjavam prijateljima: „Ovdje se konobarima ne govori ti, a pogotovo ne konobaricama. Zapravo, ovdje se ne kaže ti nikome koga ne poznajete.“

Kad sam prije nekoliko godina posluživala u jednom kafiću, ponekad sam se pitala trebam li govoriti vi četrnaestogodišnjim djevojčicama koje su otišle na limunadu nakon škole. Na kraju sam se uvijek odlučila za pristojniju opciju.

Ali navika je željezna košulja – a kulturne su možda najdublje ukorijenjene. Kako kažu: druga zemlja, drugi običaji. Možda ću se jednog dana naviknuti.