Autor teksta: Ana-Maria Štruml-Tuček

Jaro může začít aneb Sousedka se vrátila

I když zima nebyla moc tuhá, skoro ani zuby neukázala, a k mé velké radosti jsem sníh nemusela ani odhazovat, a ani se v něm brodit, mnozí z nás se nemohli dočkat jara a krásného slunného počasí. Teď už si užíváme prvních teplých paprsků a těšíme se, až začneme s pracemi na zahrádce a v sadech.

U nás v Ivanově Sele příchod jara vždy ohlásí čápi, kterých je v naší, nejstarší krajanské vesnici nejvíce v okolí a také v celém Bjelovarsko-bilogorském županství. Letos jsem prvního čápa zahlédla už 6. března, když jsem v podvečer šla na divadelní zkoušku. Pocit štěstí a radosti, že se k nám zase vrátili čápi, mi nedal pokoje a musela jsem se pochlubit a fotografii zveřejnit na sociálních sítích, tedy na svém facebookovém profilu. Říká se, že co není na facebooku, jako by se ani nestalo.

Věřte, že ten první čáp, který letos do Ivanova Sela přiletěl, vyvolal velký zájem veřejnosti, větší než jakákoliv zpráva z kulturního života, a o politice ani nemluvě. Lidé komentovali, sdíleli a radovali se spolu se mnou a ostatními vesničany.

Příští den jsem o příjezdu, tedy spíše o příletu, čápů informovala kolegy při ranní kávě ve svém kolektivu Jednoty. A protože má každý u sebe mobilní telefon a pan Google umí všechno, dozvěděli jsme se o těchto stěhovavých ptácích mnoho zajímavostí. Zajímalo nás, kam od nás čápi odlétají a jak daleká je jejich cesta, jak dlouho žijí, co všechno jedí a tak dál… Tak tedy, čápi se mohou dožít i třiceti let, vracejí se vždy do stejného hnízda a jsou monogamní. Některé páry jsou stálé. My, kteří máme tu možnost sledovat je každý den, je máme moc rádi. Víme třeba, kdy se jim vyklubou mláďata, a taky sledujeme, jak jim rodiče nosí žrádlo, jak je učí létat… Někdy se nám podaří vidět i, jak se čapí manželé hádají, nebo dokonce, jak se poperou, a tak i u nich lítá peří. Samozřejmě, že někdy udělají sousedům trochu nepořádku. Musíme pod hnízdem sebrat všechno, co jim vypadne, a toho je někdy opravdu hodně. Najdeme tam žáby, žížaly, někdy nějakou tu myšku, hada i krysu. Jo, a ještě jsem chtěla napsat, že tito dospělí ptáci nemají vyjma lidí téměř žádné přirozené nepřátele.

U nás v Ivanově Sele máme téměř na každém elektrickém sloupu čapí hnízdo, a i náš Český dům jedno krášlí. Máme je rádi a oni nás. Často je na ulicích naší Pémije slyšet: „Naše roda se vrátila!” Moje děti, když byly malé, jim říkaly sousedky, a tak je i naše sousedka zase s námi. Budeme si s ní užívat do podzimu, kdy zase odletí do teplých krajů. Třeba do vesnice přinesou i nějaké miminko.

Proljeće može početi ili Susjeda se vratila

iako zima nije bila jako oštra – gotovo da nije ni pokazala zube, a na moju veliku radost nisam snijeg morala niti zgrtati niti po njemu gaziti, mnogi od nas su jedva dočekali proljeće i lijepo sunčano vrijeme. I sad uživamo u prvim toplim zracima i radujemo se početku radova u vrtu i voćnjacima.

Kod nas u Ivanovom Selu dolazak proljeća uvijek objavljuju rode kojih je u našem najstarijem manjinskom selu najviše u cijeloj okolici, kao i u cijeloj Bjelovarsko-bilogorskoj županiji. Ove godine sam prvu rodu ugledala već 6. ožujka kad sam predvečer išla na kazališnu probu. Osjećaj sreće i radosti da su nam se opet vratile rode nije mi dao mira pa sam se morala pohvaliti i objaviti fotografije na društvenim mrežama, odnosno na svom Facebook profilu. Kaže se, ono što nije na Facebooku kao da se nije dogodilo.

Vjerujte da je ta prva roda koja je ove godine sletjela u Ivanovo Selo izazvala velik interes javnosti, veći nego bilo kakva vijest iz kulturnog života, a da ne govorim o politici. Ljudi su komentirali, dijelili i radovali se zajedno sa mnom i ostalim suseljanima.

Idući dan sam o dolasku, odnosno o doletu roda informirala kolege pri jutarnjoj kavi u svom kolektivu Jednote. A budući da svatko uz sebe ima mobitel, a gospodin Google zna sve, doznali smo o tim pticama selicama mnogo zanimljivosti. Zanimalo nas je kamo od nas rode odlaze i koliko je dalek njihov put, koliko dugo žive, što sve jedu i tako dalje… I dakle, rode mogu doživjeti i trideset godina, vraćaju se uvijek u isto gnijezdo i monogamni su. Neki parovi su stalni. Mi koji imamo tu mogućnost pratiti ih svaki dan, jako ih volimo. Znamo na primjer kad im se legu mladi i onda pratimo kako im roditelji nose hranu, kako ih uče letjeti… Nekad uspijemo vidjeti i kako se rode supružnici svađaju ili čak i kako se potuku pa i kod njih leti perje. Naravno, nekad svojim susjedima naprave i malo nereda. Moramo ispod gnijezda skupljati sve što im padne, a toga je nekad zbilja puno. Nađemo tamo žabe, gliste, ponekad i ponekog miša, zmiju i štakora. Da, još sam htjela napisati da te odrasle ptice nemaju osim ljudi gotovo nikakve prirodne neprijatelje.

Kod nas u Ivanovom Selu gotovo na svakom električnom stupu imamo rodino gnijezdo, a jedno krasi i naš Češki dom. Volimo ih i one nas. Često se na ulicama naše Pemije čuje: „Naša roda se vratila!” Moja djeca, kad su bila mala, zvala su ih susjedama pa je tako i naša susjeda s nama. Uživat ćemo s njima do jeseni kad će ponovno odletjeti u tople krajeve. A možda u selu donesu i neku bebu.