Autor teksta: Jana Stanja
Vážíme si dost lesů?
Z okna naší kuchyně se ráda dívám ven na krásné vysoké stromy. Stojí tu přes padesát let. Vysoké, elegantní břízy a mohutné borovice s doširoka rozloženými větvemi. Mezi nimi má své místo i smuteční vrba. Nejkrásnější jsou, když vane mírný větřík, větve se pohupují a listí třepotá. Je slyšet jemný šelest listí, od kterého se odráží sluníčko v nekonečné paletě barev. Dívám se oknem a cítím klid.
Podobně na mne působí i mořská hladina. Neustále je v pohybu. Neklidné vlnky se honí sem a tam, přelévají se z jednoho místa na druhé. Mění při tom barvu od zlatavě zelené po stříbrně modrou. Cestou k pobřeží narazí na nějaký kámen, celý ho obejmou a už letí dál. Voda zase ustupuje.
Cestou od moře jsem si všimla, že už padá listí ze stromů. Je to zajímavá podívaná, jak každý list tančí na slunci a vesele se točí. Ale moc veselé to nebude. Je to asi tím nesnesitelným horkem a nepřestávajícím suchem. I příroda to cítí a brání se.
Na procházkách u moře vyhledávám stín. Není pro mě problém přejít silnici, jen aby na mě slunce tak nepražilo. Podobně vyhledáváme i parkování – jen aby bylo auto ve stínu – a také pláže. Pláž bez přírodního chládku nepřichází v úvahu. Stejně tak vnímáme cestu na pláž. Když vede borovým hájem, může být dlouhá i několik kilometrů, nikomu to nevadí. Ale když vede po rozžhavené silnici, i kdyby to byl jen krátký úsek, hned hledáme jinou možnost.
Po letošní dovolené jsem se nejvíc těšila nejen na domov, ale i na naše stromy. Doslova jsem toužila po procházce lesem a měla jsme pocit, že snad štěstím obejmu každý strom. Někomu horko nevadí, ale já si uvědomuji, jak moc pro mne stromy znamenají. Velké, mohutné, košaté, rozrostlé stromy a jejich vysvobozující chládek. Až u moře, kde je stromů málo, si uvědomujeme, jak velké máme štěstí, že žijeme obklopeni krásnými parky a lesy s mohutnými stromy. Myslím, že si jich musíme všichni víc vážit a pečovat o ně pro další generace. Aby se měly kam schovat před žhavým sluncem, které je každým rokem silnější.
Cijenimo li dovoljno šume?
Iz prozora naše kuhinje rado gledam van na lijepo visoko drveće. Stoji tu više od pedeset godina. Visoke, elegantne breze i masivni borovi sa široko položenim granama. Među drvećem svoje mjesto ima i žalosna vrba. Najljepše je kad puše blagi vjetrić, grane se njišu, a lišće treperi. Čuje se tiho šuštanje lišća od kojeg se odražava sunce u beskonačnoj paleti boja. Gledam kroz prozor i osjećam mir.
Slično na mene djeluje i morska površina. Stalno je u pokretu. Nemirni valići jure amo-tamo, prelijevaju se s jednom mjesta na drugo. Pritom mijenjaju boju od zlatnozelene do srebrnoplave. Na putu do obale naiđu na nekakav kamen, cijelog ga zagrle i već lete dalje. Voda se opet povlači.
Na putu s mora opazila sam da već s drveća pada lišće. To je zanimljiv prozor jer svaki list pleše na suncu i veselo se vrti. No neće biti da je baš veselo. Vjerojatno je posrijedi nesnosna vrućina i neprestana suša. I priroda to osjeća i brani se.
Na šetnjama uz more tražim sjenu. Za mene nije problem prijeći cestu samo da me sunce toliko ne prži. Slično tražimo i parking – samo da bi auto bio u sjeni – kao i plažu. Plaža bez prirodnog hlada ne dolazi u obzir. Na isti način doživljavamo put do plaže. Ako vodi borovom šumicom može biti duga i nekoliko kilometara, nikome to ne smeta. Ali ako vodi po užarenoj cesti, iako se radi samo o kratkoj dionici, odmah tražimo drugu mogućnost.
Nakon ljetošnjeg odmora najviše sam se veselila ne samo kući, nego i našem drveću. Doslovno sam čeznula za šetnjom šumom i imala sam osjećaj da ću svako stablo zagrliti od sreće. Nekome vrućina ne smeta, ali ja shvaćam koliko mi puno drveće znači. Velika, moćna, razgranata i razrasla stabla i njihov oslobađajući hlad. Tek na moru, gdje je stabala malo, shvaćamo kako imamo veliku sreću što živimo okruženi lijepim parkovima i šumama s moćnim stablima. Mislim da ih svi moramo više cijeniti i brinuti se za njih radi budućih generacija. Kako bi se imale kamo sakriti pred žarkim suncem koje je iz godine u godinu jače.
