Autor teksta: Lidija Dujmenović
Rozkvetlé jaro
Posun času o hodinu dopředu dokáže změnit mnohé. Naruší biorytmus a člověk se chtě nechtě prostě cítí jinak. Dříve jsem si toho téměř nevšímala – bylo mi to jedno. Měla jsem pocit, že mám víc času a stihnu víc práce. Dnes, ve čtyřiačtyřiceti letech, už ale vnímám každou změnu.
Jarní únava už pro mě není jen pojem, o kterém jsem kdysi četla – teď ji skutečně cítím. Chodím spát o hodinu později, spánek nepřichází tak snadno, a než se naději, zazvoní budík. Právě tehdy by se přitom spalo nejlépe. Není jednoduché si přiznat, že to možná souvisí s věkem – že už nám není pětadvacet. Ale je to tak.
Navzdory jarní únavě se však znovu ukazuje, že když jde o Jednotu, dokážeme vytvořit něco výjimečného. Dnes, měsíc po oslavě Jednoty, když všechny dojmy konečně doznívají, si teprve naplno uvědomuji, jak výjimečný to byl den. Když jsme začali s přípravami a uvažovali o tom, že bychom chtěli ocenit dopisovatele a současné i bývalé zaměstnance, vůbec jsem netušila, jak moc to pro ně bude znamenat.
Atmosféra toho dne byla neopakovatelná. Dojmy lidí a množství spokojených a hrdých příspěvků na sociálních sítích hned následující ráno – s uznáními a plaketami Jednoty – naplnily mé srdce radostí. Byl to jasný důkaz, že jsme udělali správnou věc. Když člověk dostane ocenění, třeba jen symbolické, cítí se být součástí něčeho většího. Cítí hrdost, že přispívá k něčemu důležitému, k něčemu, co tu zůstane a co jednou budou číst i další generace.
Počasí nám přálo, a tak jsme si mohli pořídit i krásné společné fotografie. Ten den byl jako začarovaný – celý prostor byl naplněn příjemnou, pozitivní energií.
Když se dnes ohlédneme zpět, můžeme si jen přát, aby i další akce byly alespoň z poloviny tak úspěšné. Čeká nás toho ještě hodně, ale nemám obavy. Vím, že máme kolem sebe skvělé, ohleduplné a svědomité spolupracovníky, kteří jsou vždy ochotni pomoci.
Besedy, důchodci, dopisovatelé – jedna velká krajanská rodina. Spojuje nás láska k češtině, k naší pravlasti i ke komunitě, kterou společně tvoříme. Právě to nás drží pohromadě.
Věřím, že už za pár dní jarní únava ustoupí, protože začneme chystat další akci Jednoty – Foto krok. Během ní budeme mezi rozkvetlými stromy a probouzející se přírodou zachycovat drobné detaily krajanského života.
Rascvjetano proljeće
Pomicanje vremena jedan sat naprijed može puno toga promijeniti. To remeti bioritam i čovjek se hoćeš-nećeš jednostavno osjeća drugačije. Prije jedva da sam to primjećivala –
bilo mi je svejedno. Osjećala sam se kao da imam više vremena i da mogu obaviti više posla. No danas, s četrdeset i četiri godine, već osjećam svaku promjenu.
Proljetni umor više nije samo pojam o kojem čitam – sada ga stvarno osjećam. Idem spavati sat vremena kasnije, san ne dolazi tako lako, i kad se ne nadam zazvoni budilica. Upravo tada se najbolje spava. Nije lako priznati da bi to moglo biti povezano s godinama – da više nemamo dvadeset pet godina. Ali to je tako.
Unatoč proljetnom umoru, ipak se ponovno pokazalo da kada je u pitanju Jednota, uspijevamo stvoriti nešto izvanredno. Danas, mjesec dana nakon proslave Jednote, kada sve emocije konačno blijede, tek sada u potpunosti shvaćam koliko je to bio poseban dan. Kada smo se počeli pripremati i razmišljati o tome kako bismo željeli odati priznanje našim dopisnicima te sadašnjim i bivšim zaposlenicima, nisam uopće slutila koliko će im to značiti.
Atmosfera tog dana bila je neponovljiva. Dojmovi ljudi i broj zadovoljnih i ponosnih objava na društvenim mrežama sljedećeg jutra – s priznanjima i plaketama Jednote – ispunili su mi srce radošću. Bio je to jasan dokaz da smo učinili pravu stvar. Kad čovjek dobije nagradu, čak i simboličnu, osjeća se dijelom nečeg većeg. Osjeća ponos što doprinosi nečemu važnom, nečemu što će ostati ovdje i što će i buduće generacije jednog dana čitati. Vrijeme nam je bilo naklonjeno, pa smo mogli zajedno snimiti prekrasne fotografije. Taj dan je bio kao čarolija – cijeli prostor bio je ispunjen ugodnom, pozitivnom energijom.
Gledajući danas unatrag, možemo samo poželjeti da i drugi događaji budu barem upola tako uspješni. Još je puno toga pred nama, ali nemam straha. Znam da oko sebe imamo divne, obzirne i savjesne kolege koji su uvijek spremni pomoći. Besede, umirovljenici, dopisnici – jedna velika manjinska obitelj. Spaja nas ljubav prema češkom jeziku, prema našoj pradomovini i prema zajednici koju zajedno činimo. Upravo to nas drži zajedno. Vjerujem da će za nekoliko dana proljetni umor popustiti, jer ćemo početi pripremati sljedeći događaj Jednote – Foto korak. Tijekom njega ćemo bilježiti male detalje manjinskog života među rascvjetalim drvećem i prirodom koja se budi.
