Splněná přání – „Lékař je potřebný všude. Já bych ale nikdy nechtěla být lékařkou ve velkém městě a léčit tam „staré dámy“, které nemají co dělat, a tak si vymýšlejí všelijaké choroby. Nejmilejším pacientem pro mě je náš sedlák, který přijde k lékaři, když ho vážně něco trápí. Řekne-li, že ho bolí noha, může si být lékař jist, že ho ta noha opravdu bolí.“
Takto před padesáti lety uvažovala mladá lékařka Nataša Damjanovićová, která tehdy byla zaměstnaná v Daruvaru a připravovala se na další čtyři roky specializace. Její názor jsme našli v Jednotě číslo 48/49 z roku 1973 v rubrice Krajané – absolventi vysokých škol o sobě. Vzhledem k tomu, že dnes víme, že téměř celý svůj pracovní věk strávila v Končenicích, vidíme, že na svých názorech doopravdy trvala. Z článku Jiřiny Staňové se také dozvídáme, v jaké míře jí v práci pomohla znalost českého jazyka.
„Některé z dětí, které k nám přicházejí, znají jen česky, v rodině se jinak nemluví, jakmile na takové dítě začnu mluvit česky, získává ke mně větší důvěru a méně se bojí. Čeština mi přichází vhod i v případě, když mám službu v sobotu či neděli nahoře ve zdravotním středisku. Přicházejí tam staré babičky, které chorvatsky umí jen velice málo. Když na ně promluvím česky, jsou velice rády a hned se jinak cítí.“
Ispunjene želje – „Liječnik je potreban svugdje. No nikad ne bih htjela biti liječnica u velikom gradu i liječiti tamo ‘stare dame’ koje nemaju što raditi pa si izmišljaju svakojake bolesti. Za mene je najdraži pacijent naš seljak koji dođe liječniku kad ga muči nešto ozbiljno. Ako kaže da ga boli noga, liječnik može biti siguran da ga ta noga zaista boli.”
Tako je prije 50 godina razmišljala mlada liječnica Nataša Damjanović koja je tada bila zaposlena u Daruvaru i pripremala se za daljnje četiri godine specijalizacije. Njen stav smo našli u Jednoti broj 48/49 iz 1973. u rubrici Zemljaci – diplomanti visokih škola o sebi. Budući da danas znamo da je cijeli svoj radni vijek provela u Končanici, vidimo da je u svojim stavovima zbilja ustrajavala. Iz članka Jiřine Stanje također doznajemo u kojoj mjeri joj je u radu pomoglo znanje češkog.
„Neka djeca koja nam dolaze znaju samo češki, u obitelji se drugačije ne govori, i kada s takvim djetetom počnem govoriti češki ono stekne veće povjerenje u mene i manje se boji. Češki mi također dobro dođe i u slučajevima kad imam službu u subotu ili nedjelju gore u domu zdravlja. Dolaze tamo stare bake koje hrvatski znaju vrlo malo. Kad s njima progovorim češki, bude im drago i odmah se drugačije osjećaju.“
Pripremio: Alen Janota
